kapitola 41 - 45
Vančurova ulice
V této části nebude tolik upozorňováno na změny minulé, jako bude více upozorňováno na změny, které by se v budoucnu mohly stát.
Fotografie nám ukazuje jihozápadní kout vnitřního města, kde se kolmo stýkají ulice Vančurova (kdysi Seminářská) a Balbínova (kdysi Jezuitská). Vidíme velkou dvoupatrovou budovu čp. 58/I. - jezuitského semináře s kaplí sv. Josefa. Po zrušení řádu přešel tento majetek v roce 1818 na právovárečné měšťany a od roku 1893 zde byl zřízen měšťanský pivovar. Ten fungoval zhruba do roku 1950. Poté si tady pamatujeme „sodovkárnu“. Již od doby socializmu začala doba devastace objektu, která vyvrcholila na přelomu 20. a 21. století. Víte, že v
Všechny tři objekty by si zasloužily rekonstrukci a nové využití. Současné vedení města s touto variantou výhledově počítá. Již čtvrté volební období se navrhuje, aby se tento výjimečný historický kout města změnil, neboť současný stav dělá ostudu. Problémy s požáry nepřizpůsobivých občanů či buňka narkomanů by vyřešil rázný stavební zásah. A co by zde mohlo být? Prohlídka podzemí, pivovarské muzeum, technické a průmyslové muzeum, byty pro správce, spilka - restaurace, hotel, minipivovar, turistická ubytovna, zázemí pro mezinárodní akce, patrové podzemní garáže (z Tyršovy ulice) a z parkánu dětský zábavný koutek. Už jenom zpřístupněním dvou zavřených průchodů pro naší veřejnost by se tato lokalita stala více atraktivní. Čím dříve se začne, tím lépe.
Současný stav nám ukazuje domy, nalevo rohový čp. 88/I. Jana Janáka, poté Ignáce Poláka a dnes architekta Miloslava Heřmánka. Dále čp. 58, 57, 56/I. jsou v majetku města a v případě domů se v dnešní době jedná o jejich prodej nájemníkům. Napravo na fotografii ještě vidíme čp. 55/I. Jaroslava Sekyry, vrchního úředníka státních drah. Dnes tento dům vlastní manželé František a Marie Lerachovi. V přízemí domu se nalézá turbosolárium Miroslavy Kroupové a masáže Alice Fišerové. Určitě poskytují kvalitní služby, neboť jsou na jednom místě již několik let. Ještě se vrátím k domu čp. 57/I., kde byl v podzemí několik let v provozu noční bar Metro. Letos Město Klatovy tento svůj dům prodává formou veřejné soutěže... dům by si zasloužil změnu. Vedle v čp. 56/I. najdeme deratizerskou firmu Radka Soumara. Tento specialista provádí kvalifikované a odborné zásahy. Již patnáct let se tomuto oboru věnuje a jako jeden z mála v celé republice má licenční oprávnění pracovat s jedy.
Vídeňská ulice
Vídeňská ulice také patří mezi páteřní ulice našeho města. Tato dolní část se v době první republiky jmenovala ulice Riegrova a do revoluce v roce 1948 Presidenta Fr. D. Roosevelta. Za socializmu to byla ulice 25. února.
Po dlouhá staletí tady stávala městská vodárenská věž. Její podoba, kterou vidíme na dobovém snímku, je teprve z 2. poloviny 19. století (1868). Předtím byla z větší části dřevěná a byla s určitostí vybudována společně s mlýnským náhonem na konci 13. století při založení nového města. Seznámím vás s jednou zajímavostí o městském potoce. Městský příkopový potok (Stadtgraben Bach), lidově městská či mlýnská stoka, je jedinečné technické dílo, které najdeme jen na pár místech v Čechách. Vzniklo kolem roku 1260 hned se založením nového města, neboť nové město bez vody by bylo k ničemu. Němečtí kolonisté vedli vodu od lubského jezu po vrstevnici Švéjckého, Zaječího a Dešenského vrchu nad rybníkem Čedíkem do města. Stoka vedla pod hostincem „U Zlaté husy“. U domu čp. 16/IV. se do pravého úhlu svedla pod Vídeňskou ulicí a dále byla voda hnána mlýnským dřevěným kolem do vodárenské věže. Odtud se voda potrubím vedla samospádem do kašny na náměstí. Pro toho, kdo ve svém domě neměl studnu, to byl jediný zdroj vody. Dnes je to nepředstavitelné. Tak tomu bylo dlouhá staletí až do roku 1904. Pak byl v Klatovech zaveden díky starostovi Klatov MUDr. Aloisi Maškovi vodovod a věž se zbourala. První mlýn byl tzv. Panský, v místech dnešní křižovatky Pod Valy byl druhý, Podbranský. Poté stoka byla vedena mezi hradbami do příkopu a ten se v případě nebezpečí ze západní strany naplnil. Stoka opouštěla město u třetího Příkopského mlýna v místech, kde se říká „U Nového bytu" v Plzeňské ulici. Dále stoka vedla k poslednímu mlýnu tzv. Podšibenickému neboli Špirkovu, který stával v místech dnešní budovy soudu až do roku 1924. Potom se stoka vlévala zpět do Drnového potoka. Zajímavostí je také fakt, že tento městský potok rozděloval město na 2. a 3. čtvrť a dnes zde nalezneme Masarykovu ulici. Z větší části byla stoka zasypána v roce 1923. Té části, která je v přírodě mimo město a je k vidění dodnes, lidově říkáme „Hluštička“. Odhalená část podzemní klenby, kudy stoka vedla pod ulicí Kpt. Jaroše v proluce mezi sokolovnou a obchodní pasáží, byla k vidění v roce 1984 při stavbě základů lesáckých bytovek a také v květnu roku 2007, kdy se pokládala nová kanalizace v rámci akce Klatovy - čisté město. Věž byla součástí městského mlýna. To je ta příčná chalupa vyčnívající do ulice.
Patrový dům čp. 124/IV. vlastnil doktor Alois Němejc a po něm také Václav Mikeš. Ten před válkou provedl přístavbu domu. Jeho syn Václav byl vášnivým včelařem a hodně lidí z Klatov k němu chodilo pro vynikající med. Škoda, že se s námi před pár lety „rozloučil“... V domě jeho dcer - Hany Červenkové a MUDr. Marie Novákové, dnes nalezneme bazar Ladislava Šose, dětský „sekáč“ a bazar Bimbo Ivany Hlaváčkové. V době socializmu byla prodejna s použitým a bazarovým zbožím v přízemí přístavby. Dnes je tady obchod SportProfi Jiřího Tománka.
Na snímku z naší doby vidíme nově zrekonstruovanou ulici již bez kaštanů. Jediné co zůstalo, jsou schody vedoucí do ulice Na Chmelnici. Taky vidíme krásnou pseudogotickou vilu čp. 126/IV., která byla skryta za mlýnem. V roce 1886 ji pro svou ženu Kateřinu postavil místní stavitel Josef Mayer. Druzí majitelé byli manželé František a Viktorie Botschanovi, šlechtici z Bormilu, ale již v roce 1911 známe třetí majitele, a to ředitele poštovního úřadu Bedřicha Dvořáka a jeho matku Marii Dvořákovou, rozenou Schedlbauerovou. Její otec byl okresní hejtman v Přešticích. Po nich dům vlastnil Josef Dvořák, který byl vojákem a dosáhl hodnosti podplukovníka. Jelikož Josef neměl děti, odkázal dům věrné služebné Anežce Vrbatové. Ta dům vlastnila do roku 1977, kdy byl pod nátlakem vykoupen za tehdejších 62 000 Kčs. Následovaly vnitřní opravy (1978) a město sem umístilo manželskou poradnu a různé kanceláře. Dům však další léta chátral a město ho v roce 2005 v dražbě prodalo. Můžeme říci, že celková záchrana byla provedena až v současnosti novým majitelem Karlem Janouškem a jeho rodinou, který zde má sídlo rodinné firmy LOVEX. Tato firma se specializuje jako jedna z mála u nás na pořádání loveckých výprav a v jejím širokém sortimentu najdete vše, co souvisí s lovem a myslivostí. Lovecké cesty u nás v Čechách jsou velmi oblíbené a zahraniční, zejména Kanada, Aljaška či Sibiř zase velmi atraktivní. Vsadili na seriosnost a kvalitu a jak je vidno, vyplatilo se. V domě je ještě sídlo firmy BOS (bezpečnost, odborná školení) Aleny Janouškové. Vlevo vedle ještě vidíme část domu čp. 23/IV. obchodníka Josefa Trnovce (dříve Antonína Krbce a dnes Dagmar Adámkové a Zdeňky Švecové), kde v přízemí najdeme odchod Jany Řánkové, Jája.
V tomto domě, kterému se také pro svoji pseudogotickou podobu říká „klatovská Hluboká“, jsem prožil část svého dětství. Měli jsme doma černého kocoura a říkali jsme mu Cikán. Nedaleko za Domem dětí a mládeže v Klatovech - DDM (tenkrát to byl Pionýrský dům s filmovým a divadelním sálem) stál dnes již neexistující dům čp. 22/IV. Leopolda Huttera, kde bydlela za socializmu početná romská rodina Janů. Tenkrát byli dnešní obávaní obyvatelé „Větrovny“, malými dětmi a často docházelo k humorným situacím, když jsme z okna volali: „Čičičí, Cikáne, pojď domů...“
Ve vedlejším rohovém domě čp. 213/IV. geometra Františka Klímy prožil část svého dětství spoluautor této knihy malíř Josef Protiva. To je náhodička, co? To víte, když si osud něco zamane, tak to udělá...
Ještě zůstaneme ve Vídeňské ulici a podíváme se na dnešní proluku, kde kdysi stávaly dnes již neexistující dva přízemní domy a jak se dle fotografie z roku 1963 změnil i stávající třetí dům.
Ulice se jmenovala v době před válkou Riegrova a my si ji z doby socializmu pamatujeme jako ulici 25. února. Dvoupatrové domy úplně dole jsou čp. 28/IV. obchodníka Václava Krále a čp. 143/IV. MUDr. Václava Nohejla. Tento pan doktor byl nejen zdatný lékař, ale i obchodník, neboť, když stavěl v roce 1905 svůj dům, zbylo mu větší množství sutě a zeminy ze zbouraných stodol. Co s tím udělal? Výhodně to prodal městu jako zavážku pro novou ulici Na Chmelnici (1906). Také byl v roce 1903 se svojí sestrou Johanou Doubkovou spolustavebníkem domu čp. 28/IV. Dnes v přízemí nacházíme kadeřnický salón Dali. V obou dvou případech byl stavitelem Karel Horák. Však jeho rukopis obou domů je stejný. Nás však budou zajímat domy čp. 29/IV. a čp. 30/IV. První z nich vlastnil také lékař Nohejl později Polák) a my víme, že v dolejší části byla provozovna na tovární výrobu prádla. V době socializmu zde bylo středisko malířů OSP. Po revoluci 1989 tady celá 90. léta byl velkosklad FIDES INDUSTRIA Josefa Skály pro podnikatele a živnostníky (později firma Fonka). Dnes tu poslední roky najdeme vietnamskou tržnici. Tyto nezapomenutelné pionýrské časy znovu obnoveného českého podnikání dnes již vyvolávají nostalgickou vzpomínku a úsměv… a taky bohužel hořkost v duši. Tyto „zlaté časy“ se v dnešní hyper a super marketové globální společnosti již nevrátí… Současní majitelé dolní části jsou Lumír a Irena Královi. V hořejší části objektu, která dnes již neexistuje, byl slavný hostinec „U Bílého lva“. Poslední velké úpravy se zde dělaly v roce 1910 opět pod dohledem stavitele K. Horáka. Tento objekt byl zbourán v prosinci roku 1965. Sousední, druhý dům vlastnil obchodník Josef Böhm (dříve Barbora Kiliánová). I tento dům dnes již neexistuje. Byl zbourán v lednu roku 1966. Za ním je jaksi „zastrčený“ dům čp. 118/IV. Proč ho zmiňuji? Protože se zachoval jeho vesnický ráz 19. století a také proto, že se v něm narodil Josef Hais – Týnecký (2. 3. 1885 – 24. 4. 1964) . Možná, že jeho majitelé Zdeněk a Dagmar Boříkovi, tady budou chtít za pár let umístit malou pamětní desku. Vpravo přízemní dům čp. 31/IV. nebyl zbourán, ale změnil svoji podobu. Za císařství byl majitelem František Klečka a jeho žena Františka. Za 1. republiky ho vlastnil řezník Josef Kanta a po 2. světové válce byl majetkem velkoobchodníka Josefa Babky, který vlastnil sousední výstavní dům čp. 32/IV. V 90. letech 20. století ho spoluvlastník firma NJK UNICOS, spol. s r. o. úplně celý opravila a přidala patro. Z ošklivého domku se stal hezký dům… Tato firma, která se specializuje na počítačovou techniku, na její hardwar a softwar, je v republikovém měřítku velmi prosperující, progresivní a úspěšná, ale zdá se, že v Klatovech nedoceněná. Přesto zde má sídlo a město z ní získává nemalé peníze. I tato firma je ryze klatovská s českým kapitálem. Co bych měl připomenou? Za socializmu v tomto přízemním domku bývala výkupna ovoce. Pamatujete? Když se urodily švestky, jablka či hrušky, jezdilo se všude možně sbírat. Za trhané ovoce bylo 1.50 Kčs za kilo a za padané 80 haléřů. Denně se za chvilku nasbíral 50 kg pytel a bylo v kapse 40 korun. Když přišel ten pravý čas, hned jak jsem přišel ze školy, šel jsem si vypůjčit kárku a jel za město… Rodiče na tuto sumu dělali pět (!) hodin a táta si mohl dát v hospodě 23 a půl piva…
Změna klatovského nádraží je velká a podstatná. Nádražní budova se změnila k nepoznání a přiznejme si, že vlakové nádraží jaksi patří do našeho života. Každý z nás čas od času cestuje vlakem, někdo je na cestě vlakem závislý, pro někoho byla či je práce na nádraží životním zaměstnáním. Hlavně železnice a její přeprava zboží posunula vývoj lidské společnosti hlavně v 19. století, ve století páry, o velký krok dopředu.
První klatovská nádražní budova byla stavěna zároveň se železniční tratí z Plzně v letech 1875-1876 a podíleli se na ní hlavně inženýři-stavitelé Jiří Peterlák a Eduard Menčík. Dále trať pokračovala do Železné Rudy, kde se v listopadu roku 1877 napojila na bavorskou Východní dráhu. Připomenu, že se na trati v letech 1874 - 1877 realizovaly tři tunely, z nichž Špičácký je dlouhý 1744 metrů a byl ve své době nejdelším železničním tunelem v celém Rakousku-Uhersku. Víte, že dodnes drží primát nejdelšího tunelu v celé naší republice? Oba dva výše zmínění inženýři, kteří se následně v Klatovech usadili a jako stavitelé našeho města postavili mnoho domů. Byli to Eduard Menčík a Jiří Peterlák. První vlak přijel do Klatov 6. října 1876 (provoz byl zahájen již 20. září) a původní budova byla postavena o několik desítek metrů východněji, nežli ta dnešní. Ještě za císařství byla nádražní budova stavebně upravena a rozšířena. U nádraží byly postaveny v 90. letech 19. století dva velké domy pro zaměstnance a úředníky. Také naproti přes koleje se nalézala parní pila B. J. Brumla. Celou dobu života nádraží tady byla v provozu restaurace, kterou měl v pronájmu v 80. letech 19. století Emil Eckstein. Ten zde dělal známé jaternicové hody. Další z řady nájemců, kteří tu byli delší čas, byl Ladislav Řeháček. Ten zavedl dokonce donášku teplého jídla a nápojů přímo do vlaků před jejich odjezdem. Panečku, to byly služby… Vše bylo zničeno v pátek 20. dubna 1945, kdy byl letecký nálet anglo-amerických letadel a celkovým bombardováním se nezachovalo vůbec nic. Je polemická otázka, zdali to neuškodilo více nám po válce, než Němcům na konci prohrané války. Také je fakt, že na nádraží zahynuli zaměstnanci, včetně přednosty Aloise Boříka a jeho syna Vladimíra. Obnova byla dlouholetá a otevření nové budovy jsme se dočkali až v roce 1959. Stavbu prováděl n. p. Stavby silnic a železnic Praha dle projektu ing. Josefa Dandy. Železobetonová stavba je postavena i s kryty (v té době se čekala další světová válka) a i vnitřní výzdoba připomíná „budovatelská“ 50. léta 20. století. Dnešní dobu připomenu datem 21. září 1996. Nevíte o čem je řeč? Do Klatov přijela první elektrická lokomotiva a celá trať do Plzně byla elektrifikována. Předtím jezdily dieselové lokomotivy, ale my si ještě na konci 70. let 20. století nostalgicky pamatujeme na „parničky“ (staré parní lokomotivy), kdy spalováním uhlí se přiváděla do varu voda, která vytvářela pro pohyb tak potřebnou páru. Ta přebytečná se upouštěla a bylo to slyšet do daleka. To byla paráda. A taky, když se přiložilo pod kotel, viděli cestující žhavé jiskry, které vylétávaly z komína. Zejména noční jízda byla zajímavá. Pokud jsme seděli v prvním vagóně, raději jsme ani okno neotevírali, hlavně pro ten palčivý zápach z kouře a také proto, aby nám od jiskry nechytilo oblečení. I takovou zkušenost jsme již měli. Bohužel zejména za suchých letních dní se stávalo, že jiskra ve vzduchu neuhasla a občas zapálila trávu či křoví podél trati...
Že se na nádraží dějí zajímavé věci je všeobecně známo. Restaurace a výčep piva nejsou v provozu, veřejné záchody jsou zamčené a o klíče si musíte říci. Informace nefungují celý den a v čekárně jsou omezené denní hodiny. Údajně se tato místnost bude rušit. Dnes je to běžná realita a veřejnost se nad tím pomalu už ani nepozastaví. Avšak co je absurdní, že dlouhá léta jezdily určité zažité spoje, např. v neděli ráno v cca 5.45 do Plzně či v cca 9.15 do Domažlic a ty byly letos (2008) zrušeny. Dalším překvapením pro cestující je, když po příjezdu či těsně před příjezdem vlaku do stanice občas některý autobus městské hromadné dopravy (MHD) opouští zastávku a bez lidí jede na trasu… Již v době 1. republiky si hotelové autobusy dělaly jízdní řád dle příjezdů a odjezdů vlaků. Jednoduché řešení je mnohdy nejlepší. Aspoň, že je na nádraží v provozu holičství Libuše Babkové, občerstvení Karly Ernestové a trafika Miroslava Černého… Na druhou stranu musím napsat, že velká většina zaměstnanců Českých drah jsou velmi schopní, pracovití a současné problémy svého zaměstnavatele těžce nesou...
Že byli poctiví „makáči“ i tenkrát, to dokazuje archivní zpráva ze 16. září 1911 kdy:
„Záslužná zlatá medaile za 40. leté věrné služby udělena byla panu Petru Šlosarovi, podúředníku c. a k. státních drah v Klatovech a byla mu 25. minulého měsíce slavnostním způsobem odevzdána.“
Ale, abychom si řekli, že i před sto lety se na nádraží stávaly překvapivé a neuvěřitelné události, tak vám napíši, co se psalo 30. prosince roku 1911.
Staniční mistr Stanislav Wildt si koupil v nádražní trafice erární tabák maje chuť na pár „dejmů“ z oblíbené dýmky. Rozbalil po straně balíček a začal nacpávat dýmku tabákem. Již se těšil na blažený požitek z kouření, když jeho prsty zavadily v paklu tabáku o něco srstnatého. Ulekl se, divný pocit mu projel celým tělem a na čele mu vyrazil studený pot. Div ho netrefil šlak… Když se uklidnil, roztrhl balíček a podíval se dovnitř. Když to uviděl, brala ho „pepka“ podruhé. Z balíčku tabáku na něj koukala s otevřenýma očima celá myší hlava… Když se dal do pořádku, dal si vše řádně písemně osvědčit a nález donesl do redakce Šumavanu… I my dnes občas slyšíme něco podobného. V marketech nacházíme balené nebo „zapečené“ dráty, hřebíky, mrtvé či živé zvířectvo a hned kontaktujeme noviny či televizi, zvláště tu komerční…
Tuto poslední kapitolu zasvětím jednomu rohovému domu v Pražské ulici. Ptáte se proč? Protože se jedná o můj rodný dům a čím více člověk stárne, tím se stále více a více vrací do časů svého dětství.
Jedná se o rohový dům čp. 158/I., jehož dnešní vchod je umístěný z tehdejší Dlouhé ulice (Lange Gasse). Minimálně od doby renesance se tato ulice jmenovala Dlouhá, což ji řadí mezi nejstarší, názvem známé ulice ve městě. Po 2. světové válce byla přejmenována na ulici Československých legií. Tento název ulice používáme dosud. Původní vchod do tohoto domu byl zákonitě z hlavní ulice a vždy se jednalo o dům panský. V 17. století ho známe jako dům pánů Kanických z Čachrova. V roce 1671 ho koupil za 700 zlatých Jan Filip z Hochu s manželkou Dorotou. V době klatovského zázraku se jednalo o císařského rychtáře. Dům na začátku 20. století patřil Barboře, vdově po J. V. Nechutném. (Jeho otec založil v roce 1825 knihařský závod. On sám v roce 1854 papírnictví a v roce 1861 knihkupectví. Od roku 1866 měl svůj krám v tomto domě). Zmíněná vdova roku 1903 žádala o zřízení nových dřevěných portálů obchodů s výlohami. Nejdříve pro rohový obchod knihkupce Ladislava Čermáka (bratra Otakara Čermáka, vydavatele Šumavanu) a následující rok 1904 i pro pekařství Antonína Prunara. Je dobře, že se tento dřevěný doplněk zachoval do dnešních časů. Rodinné pekařství, které roku 1910 převzal syn Josef, zde bylo založeno již roku 1870. Po Josefovi Prunarovi tady byli před 2. světovou válkou ještě Václav Kubalík a Vojtěch Brůha. Kolem roku 1925 kupuje dům kloboučník Jan Jeřábek (bydlel nedaleko v čp. 117/I). Ten v roce 1926 zemřel, ale ještě před svojí smrtí nechal vymalovat fasádu domu malířem Josefem Netalem tak, jak vidíte z dobové fotografie z roku 1933. Purkmistrovský úřad žádosti vyhověl pod podmínkou, že obraz klatovské Panny Marie nad portálem bude zachován a zakomponován do malovaného poutače. Dle reklamy vidíme, že rodina Jeřábkova se výrobou klobouků zabývala již od roku 1780. Trochu odbočím. Víte, že děd Jana Jakuba Ryby byl v Klatovech také kloboučníkem? Po smrti Jana Jeřábka dům i živnost přebírá jeho syn Václav. Ten v roce 1926 nechal nově pokrýt střechu břidlou zn. „Eternitas“ (začátkem léta 2005 se dělal nový celý krov a nová krytina „Bramac“). Také v roce 1929 v prvním patře zřizuje novou mechanickou dílnu na dokonalejší strojní výrobu klobouků. Byl zde mimo jiného i parní kotel zhotovený Františkem Mlíkem z Prahy. Za doby socializmu byl Václav Jeřábek nucený svoji živnost zrušit, ale dům mu byl ponechán. Dostal však od „výboru“ nájemníky. Včetně mých rodičů. V 70. letech minulého století umírá a jeho žena ho dosti dlouho přežila. Jelikož neměli děti, tak se o starou Jeřábkovou staral Václav Rada a po její smrti byl jako opatrovník ustanoven dědicem. Na začátku 90. let (1991) zde zřizuje restauraci „U Radů“. Nájemci byli Ladislav a Anna Hoškovi, kteří po několika letech od Václava Rady dům kupují. V současnosti patří tato restaurace k těm oblíbenějším a jako jedna z mála vaří „hotovky“ i o víkendech.
V domě jsem žil v letech 1963 až
