Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 26 - 30

5. 1. 2013

Náměstí Rybníčky – U Vola


Náměstí „Rybníčky“ je jedno velmi známé místo v klatovské historii, neboť tento prostor je trvale osídlen od 9. století. Ještě v 19. století to byla po hlavním rynku druhá nejživější část města.

 

Na Rybníčkách stály vedle sebe dva velké zájezdní hostince a na prostranství velká žulová kašna. Roku 1906 byla kašna přemístěna před kolonádu do Mercandinových sadů. Větší část prostranství sloužilo pro tradiční dobytčí trhy, které byly časem kvůli bezpečnosti a hygieně přesunuty na „Rozhrání“. Také zde bylo tradičně „zaparkováno“ větší množství povozů. Koně byli ve stájích a formani v hospodě… To bylo však často příčinou svárů, neboť se často stávalo, že špatně postavený povoz zapříčinil nezprůjezdnění ulice jinému povozu. Z našeho pohledu se jednalo o klasickou dopravní „kalamitu“. Nevěříte? Ale je to tak, vždyť se zde protínaly ulice Stolinského, Kollárova, Koldinova, Plzeňská, Nepomucká, Na Chuchli a hlavně Rybníčky, jakási prodloužená Pražská ulice. Jak vidíte na srovnávacích fotografiích, tak se zde vše z „gruntu“ změnilo a jediné, co zbylo, je v hovorové mluvě název místa „U Vola“, který se užívá dodnes.

 

Na snímku z roku 1952 vidíme oba dva hostince, zleva čp. 10/II. a čp. 12/II. První z nich je hostinec „U České koruny“. Lid mu říkal zkráceně „U Koruny“. Postavil ho v roce 1871 stavitel Václav Popelík na místě staré chalupy. Také zde bydlel a byl prvním majitelem. Víte, že měl pět bratrů a všichni byli po otci stavitelé? Ještě za císařství se dům dostává do majetku Josefa Svobody a po jeho smrti se o dům starala vdova Marie. To byla slavná éra, když se tady čepovala černá smíchovská „čtrnáctka“. Ve 30. letech 20. století byl dalším majitelem Václav Mikeš, ten byl zároveň i hospodský. Toho si ještě starší generace pamatuje v době poválečné. Ještě v době před válkou (1932) zde také nějaký čas údajně byla, či mohla být, autodílna bratří Josefa a Rudolfa Petermichlových ze Strážova, která se nalézala za hospodářskou částí dvora v Kollárově ulici. Z archivních záznamů víme, že došlo na petici zde bydlících občanů proti provozu dílny, ale jak vše dopadlo, není známo. Poté přišlo znárodnění provozoven drobných živnostníků a místo hostince zde vznikla „Obnova“ (1950). Celý osud domu se uzavřel v dubnu roku 1975, kdy byl tento objekt zbourán.

 

Zhruba na jeho místě byl postavený panelový dům čp. 635/II. a 636/II. Druhý hostinec se jmenoval „U Červeného vola“ a opět si lid zkrátil název a říkalo se jen „U Vola“. Tento dům společně s vedlejším čp. 13/II. byl již od dob Rakouska - Uherska v majetkem Měšťanského pivovaru v Dobřanech. Před válkou v hostinci čepoval mimo jiných i Jan Kunca. V roce 1955 se rozhodlo, že se k 10. výročí socializmu v Československu (jak tehdy zavádějící a ideologické) a k 10. výročí osvobození republiky Rudou armádou, vybuduje dům s 36 byty (dnes čp. 400, 399, 398, 397, 396/II). V prosinci toho roku se začalo s demolicí. Zima práci v únoru na čas zastavila a na konci měsíce se objevila renesanční sgrafita.  Z ministerstva kultury - odboru státní památkové péče přišel dopis (3. 3. 1956), přikazující zastavit demolici a návrh na záchranu domu. Dopis psal PHDr. Václav Mencl. (Byl to slavný autor knihy „Lidová architektura v Československu“. V letech 1962  až 1978 bydlel v létě na zámku v Nemilkově. Zemřel v roce 1978 na následky smrtelné autonehody v Sušici). Dále se zde našel kamenný fragment římsy snad z románského kostelíku sv. Petra, který zde již v 11. století stál, a potom také unikátní keramická aquamanila z přelomu 10. a 11. století. Myslíte si, že vedení města toto akceptovalo? Vůbec ne, předseda Městského národního výboru (MNV) Rojík, jeho náměstek Šnejdar a stavební technik Haniger rozhodli a nařídili pokračování v demolici. Tento dům, který byl staršího věku nežli vnitřní město, možná skrýval nějaké tajemství a proto musel být urychleně zbourán. Ví se, že zde probíhaly černé porážky dobytka v době německé okupace, z tohoto odhalení bylo mnoho trestů smrti a také je záznam, že se zde našla nějaká krypta. Možná v ní bylo něco nalezeno… Na „určitých“ stavebních pracích se tehdy podíleli zedníci z OSP František Pavlík, otec a syn, Jaroslav Veselý, Karel Marek a Václav Volf. Bohužel dnes již nic neobjevíme, neboť určité písemnosti již neexistují a dům musel být odstraněn včetně základů. Divné, že? A přitom základy byly tak pevné, že se trhaly střelným prachem… Muselo to být?

 

V současné době v přízemí tohoto rohového bytového komplexu, který je dnes majetkem města, nalezneme krejčovství Ramona Jaroslavy Kadlecové, což je v dnešní době obdivuhodné. Směrem do ulice Kollárovy je jeden z mála specializovaných obchodů v Klatovech, modelářství Ladislava Šose a Second hand Gabriely Bělské. Po postavení cihlových bytovek zde byly umístěny prodejny mlékárny a řeznictví. Posléze tady zůstal jen takzvaný „výsek masa“, jehož provoz se protáhl po revoluci 1989 do naší doby. Člověk by pomalu ani nevěřil, že tak rozdílné obchody byly na jednom místě. Abych ukončil tuto kapitolu nějak „odlehčeně“, dozvíte se ze staré černé kroniky, co se v těchto místech stalo v roce 1911. V létě toho roku pozoroval hostinský „U Koruny“ Josef Svoboda, že se mu ve sklepě ztrácejí cínové pivní trubky. Jak píše dobový tisk Šumavanu z 12. srpna, cituji:

„Svěřil se s tím městskému tajemníku p. Boh. Zunovi, v témže domě bydlícímu, a týž pověřil úkolem městského strážníka Šváru, aby po pachateli těchto krádeží pátral. Svěřený úkol strážník Švára svědomitě vykonával a tak zanedlouho zjistil, že podomek z restaurace pana Svobody, Bartoloměj Weinmann, prodával před několika dny jakési cínové trubky obchodníku ve starém železe Václavu Hamerlovi z Ptenína u Přeštic, který do Klatov občas přijíždí a různý starý materiál zde kupuje. Na základě tohoto zjištění byl podomek Weinmann zatčen a dodán k soudu. Při prohlídce u něho na to vykonané, nalezeny různé jiné zcizené věci a tak má se za to, že Weinmann prováděl i jiné krádeže.“

A jak to dopadlo? Viník byl potrestán několika měsíci tvrdého žaláře zostřeným několika půsty. Že vám to něco připomíná? Samozřejmě, tato problematika „sběračů“ barevných kovů je velmi aktuální i v dnešní době. Řešení je vcelku jednoduché… slovní sdělení, domovní prohlídka a vězení. Dnes je to o dokazování úmyslu a nakonec ve výsledku jde o domluvu, peněžní pokutu, či v nejhorším případě o podmínku. Tenkrát byl život lidí, hlavně těch chudých,  mnohem tvrdší a drsnější. Kdyby mohli vidět naší dobu, asi by svorně říkali, že se máme jako „prasata v žitě“… Ale my si budeme stále na něco stěžovat…   

 


Národních mučedníků


Tento díl nám ukáže změnu prvních vilek v městské části Pod Vodojemem.

 

Na dobové, dosud nepublikovatelné fotografii, která je velmi vzácná a má ji jen pár sběratelů v celé republice, vidíme začátek ulice Národních mučedníků od hořejší křižovatky s ulicí Studentskou směrem dolů doprava k Mercandinovým sadům. Pro doplnění znalosti místních ulic uvádím, že dnešní ulice Národních mučedníků se od roku 1905 jmenovala Palackého a ulice k Vodojemu byla za 1. republiky Kramářova, po válce generála Pattona a za socializmu byla přejmenována na Fučíkovu.

 

První vila zleva při hlavní ulici je čp. 146/IV., jmenovala se „Šárka“ a v roce 1904 si ji nechali postavit manželé Vilém a Anna Vočadlovi. Že jste toto nezvyklé jméno už někde slyšeli? Ano, tušíte správně. Před tím tato rodina bydlela na náměstí v čp. 154/ I, což byla do roku 1559 stará klatovská radnice (dnes sídlo ČSOB). Zde se jim 2. října 1895 narodil syn Otakar. Od mládí  studoval jazyky a stal se universitním profesorem. My ho dnes známe jako slavného rodáka, který jako excelentní anglista doprovázel Karla Čapka do Anglie a svým způsobem se podílel na Čapkově cestopisu Anglické listy. Přednášel na univerzitách ve Velké Británii a v USA. Jako představitel Masarykovy první republiky byl názorově nebezpečný Němcům v době protektorátu,  a proto v letech 1942-45 byl vězněn v koncentračních táborech (například v Osvětimi). Vše přežil a hned po válce se pustil do práce. Věřte nebo ne, již v létě roku 1945 přednášel v Praze na Univerzitě Karlově. Parádní rok pro Vočadla byl rok 1947, kdy mu byl udělen titul Master of Arts honoris causa na cambridgské univerzitě. Zemřel 21. ledna 1974 v Praze, ale pochován je na klatovském hřbitově U sv. Jakuba. Vila se časem dostala do vlastnictví obchodníka E. Löwyho, ale po pár letech ji tento prodává a třetím majitelem se stává advokát  JUDr. Karel Nejdl. Ten ji také v 70. letech 20. století prodává a vila následně prochází adaptací na tzv. „dvojdomek“. Proto je logické vysvětlení proč tato vila má ještě jedno čp. a to 448/IV. To víte, za socializmu bylo leccos možné… Dnešní majitelé nového čísla jsou Václav a Zdeňka Soukupovi a starého čísla Alena Muchková.

 

Druhá sousedící vila je čp. 148/IV., stavěla se jako druhá v řadě v roce 1905. Majitelé byli manželé advokát JUDr. Václav Mašek a jeho žena Filipína.

 

Třetí vila čp. 150/IV. byla původně v držení manželů Baimlových, poté ji koupil komisař ing. Miloš Bareš. Dle postaveného stylu a stavitelských záznamů zjišťujeme, že všechny tři vily postavil významný místní stavitel inženýr Karel Horák. Dnes tyto vily vlastní rodina Lagronova. Dále ještě vidíme věžovitou vilu čp. 155/IV. obchodníka Ludvíka Bäumla. Ve 30. letech minulého století ji vlastnil vrchní technický rada Bedřich Klotz, který na věžičku nechal zhotovit, dle jména manželky, nápis „Věra“. Ten si pamatujeme ještě donedávna. Při velké rekonstrukci vily před pár lety byl novým majitelem Michalem Hermanem odstraněn. Stavební zásah do vzhledu vily je oku lahodící a citlivý. Je vidět, že tu majitel bydlí a dobře věděl, jak a co. To vzhled dolejších vil doznal jiných změn, možná pro někoho ne tak estetických jako ty secesní. Co je však důležité, že i dnes tady bydlí noví majitelé, kteří jsou velmi pracovití. V případě Václava Soukupa to platí dvojnásob. Jakýkoliv problém s autem VAZ či Žiguli vyřeší.

 

Ještě jednu takovou malou zajímavost na závěr. Ona je to spíše záhada. V listopadu roku 2003, v době výměny vlastníků domu byl učiněn hrůzný nález. Našly se dvě lebky a nějaké kosti. Soudní expertiza (znalecký posudek) určila stáří ostatků na padesát až šedesát let. Co se tenkrát stalo, zůstane asi navždy záhadou.

 

Národních mučedníků – u velkého parku


Zavítáme na jižní okraj města, nedaleko hlavní silnice na Horažďovice. Před sto jedna lety (v roce 1909) zde byl v těchto místech dosud nezastavěný prostor.

 

Na dobové fotografii vidíme pavilóny velké výstavy, která se na volném, stavebně nevyužitém, pozemku uskutečnila v červenci a v srpnu roku 1909. Tato Pošumavská výstava, jak se oficiálně jmenovala, byla tak úspěšná, že ji navštívilo za pouhé dva měsíce více než sto tisíc lidí platících a další tisíce dětí a hostů zdarma. Bude to skoro sto let, ale co se do počtu návštěvníků týče, tak taková úspěšná výstava již v Klatovech nikdy nebyla. A možná ani nebude, přesto, že se blíží oslavy 750. let města Klatov. Bylo zde zhruba na třicet různých staveb, pavilónů a dokonce, jak je na dobové fotografii vidět, tak i majitel protivínské restaurace „U Kanonu“ v Pražské ulici František Svoboda si zde na dva měsíce otevřel ještě jednu restauraci. Víte, že výstavu navštívil třetí, hodnostně nejvyšší muž českých zemí? Ve čtvrtek 26. srpna přijela osobně Jeho Excelence místodržitel Království českého Karel, hrabě Coudenhove. Také je zajímavé, že některé dřevěné pavilóny sloužily ještě mnoho dalších let pro jiné účely. Například jeden byl u hřiště, u Mercandinových sadů (dnes u hypermarketu Kauflandu) a velký hudební pavilon byl umístěný na západním svahu Vodojemu. Zděné základy jsme tam viděli ještě po válce.

 

Na těchto pozemcích se následně postavily vilky a hlavně v letech 1923-1924 městská škola. Dle architekta L. Skřivánka ji stavěli místní stavitelé Václav Beneš a Josef Strejc. Oficiální název školy od roku 1933 zněl: Masarykova veřejná čsl. obchodní škola městská. V posledních letech prochází škola nákladnou, ale potřebnou rekonstrukcí. Až bude opravena sgrafitová fasáda, která se dělá již letošního roku, bude vypadat jako „za mlada“. Samozřejmě, že tuto speciální práci dělají „fachmani“ (odborníci) z firmy ŠTUKO ARS, spol. s r. o. Klatovy.

 

A něco zajímavého nakonec. Víte, že jsou zde jedny z pouhých tří venkovních klatovských funkčních hodin? V roce 1925 je zhotovil včetně stroje Karel Adamec z Čáslavi. A tušili jste, že ve věži školy bylo za války německé kulometní hnízdo?

 

Naše současnost také přispěla k rozšíření zajímavostí.

V pátek 14. září 2007 se v zádveří hlavního vchodu školy slavnostně odhalovala pamětní deska. Dle data a hlavně dle názvu školy se dá vydedukovat, že přece našemu prvnímu prezidentovi T. G. Masarykovi. Tento bronzový skvost s reliéfem vytvořil janovický rodák a náš přední český medailér Jaroslav Bejvl (*1941 Janovice). Iniciátorem bylo občanské sdružení Klub přátel Klatovska a mě těší na duši, že svým způsobem je to moje „dítě“...

 

Plánická ulice


Opět velmi známé místo v Klatovech a vidíme jeden z nejhodnotnějších historických domů. Jedná se o roh ulice Plánické (po válce za doby socializmu Stalinova, před válkou Českých legií, dříve Klášterní a v 19. století Gymnasiální) a ulice Krameriovy (v 19. století Dominikánská).

 

Na fotografii Emila Kabáta z roku 1900, která je vůbec prvně publikována vidíme rohový dům čp. 70/I., o kterém si přečteme později. Směrem k náměstí stojí dům čp. 69/I. Aloise Kocuma, později v meziválečném období obchodníka Václava Altmanna, po 2. světové válce zde známe Františka Kostrouna a dnes je tento dům majetkem jeho dcery Marie Semerádové. Dle milostivého obrazu Panny Marie Klatovské na fasádě domu se zde říká „U Klatovské panenky“. Najdeme tu kvalitní pekařství, které je pobočkou pekařství „Na Rybníčkách“ a trafiku „U Klatovské panenky“ Martiny Nachtmanové. Tento dům se jmenoval v 16. století Slepičovský a měl např. roku 1737 právo výčepu piva. Další dům čp. 199/I. je samostatná přístavba k rohovému domu čp. 171/I., která byla postavena na konci 19. století na otevřeném prostranství. Vlastnicky je taktéž s tímto domem spojen. Jeden ze spolumajitelů, Karel Kesman, zde má prodejnu s hudebními nástroji, jedinou v Klatovech a se zajímavým sortimentem.

 

Tak a teď zpátky k domu čp. 70/I. V době 15. a 16. století ho známe jako dům Kantorovský či Semencovský. Roku 1531 proběhla koupě, když Pavel Jelítko za 142 kop míšenských grošů kupuje dům od Martina Hany. Za čtyři roky od něj ho kupuje kovář Duchek a platí již 158 kop grošů. Poté následuje v pramenech určitá mezera a až kolem roku 1573 se objevuje na scéně vačkář Jiří Kronech. Kolem roku 1580 známe dalšího majitele – Jana Vlacha, o kterém si myslíme, že dostal své příjmení dle svého italského původu. Také mu klatovští historici přisuzují zásluhy o vznik krásných renesančních sgrafit. Tato hypotéza je velmi věrohodná a dle mého i velmi pravděpodobná. Je však zajímavé, že se muselo v té době něco stát, protože již v roce 1589 kupuje krejčí Martin Vrba tento dům s údajně novou fasádou jen za 105 kop. Kolem roku 1600 anály znají nějakého Matěje Rozvoda. V době třicetileté války a následného chaosu jsou zmínky o Janovi Sedlečkovi a jeho dcerách Anně a Kateřině. Dále známe zprávu o požáru domu roku 1689 (tehdy celého města). Roku 1692 se zřizuje poloviční krov a možná v této době oprav domu dochází k zakrytí sgrafit nahozením nové vrstvy omítky. Roku 1719 umřela panna Kateřina v úctihodném věku 86 let a byla pochována přes ulici u dominikánů. Od té doby měl dům hodně majitelů a v naší novodobé historii na přelomu 19. a 20. století víme o Vojtěchu Fialovi, což byl cihlářský mistr. Ten roku 1894 žádal město o povolení nějakých oprav. Dále je známo, že roku 1897 město projednávalo žádost o zřízení pece na chleba. Dalším majitelem po světové válce byl Antonín Hais a na začátku 30. let 20. století dům kupuje obchodník Viktor Kubernát. V roce 1931 dochází k přestavbě krámu na moderní obchod. Práce vede stavitel Václav Beneš a v archivních záznamech se píše - „Zdivo má býti z ostře pálených cihel na cementovou maltu...“ V době poválečné měl rodinný obchod na starosti otec dnešního spolumajitele, Josef Šmíd, ale bohužel jen krátce (1948 – 1950), neboť v tomto roce se plošně v celé republice znárodňoval majetek drobným živnostníkům. Čas plynul a prodejna potravin, která byla začleněna do národního podniku Pramen, v tomto domě byla zachována po celou dobu socializmu… Po revoluci 1989 a následné restituci prodejna přešla s celým domem do rukou staronových majitelů a obrat prodeje se zvýšil. Samozřejmě, že se hledělo a dodnes hledí na vysokou kvalitu prodeje. Proto je to také jedna ze tří posledních prodejen potravin ve vnitřním městě. V tomto případě se jedná o SPECIÁL Dany Šmídové. Specialitou tohoto obchodu je zhotovování potravinových dárkových balíčků či košů. Pro zachování informací zmíním, že nějaký čas na začátku 90. let 20. století, snad dva roky, zde byla také cukrárna Bohémia s venkovní zahrádkou. Z nedostatku vnitřních prostor musela být bohužel zrušena… Dnes je dům v držení manželů Josefa a Dany Šmídových, Hany Benešové a Viktora Kubernáta.

 

Ještě se vrátím do roku 1912. Ptáte se proč? Protože se v tomto roce náhodně našla renesanční sgrafita, která až do následujícího roku zrestauroval akademický sochař Jindřich Čapek. Je to jediný dům v Klatovech, který má tato figurální sgrafita. Podruhé byla konzervována ve válce v roce 1940 a potřetí před pár lety v roce 2004. V tomto roce probíhala také rekonstrukce krovu a střechy. A co vůbec představují? Do Plánické ulice „hledí“ zleva z našeho pohledu Lukrécie (Ctnost), Judita (Statečnost), dívka s knihou (Moudrost) a dívka s hadem a dívající se do zrcadla (Marnivost). Do ulice Krameriovy jsou vyobrazeny: jinoch s kápí a rolničkami, zbrojnoš, dva muži nesoucí hrozen vína ze země Kanaan, Eva v ráji, Jakubův sen, šašek a krásná paní (Venuše).

 

Zajímavý úkaz na dobové fotografii je, že bylo tenkrát plno dětí a jejich místo na hraní byla vesměs ulice. Velkou módou tehdy byl začínající fotbal, kterému „podlehly“ všechny generace. I já, jakožto dítě ulice, na přelomu 60. a 70. let minulého století, jsem se účastnil denních meziuličních zápasů, při kterých „trpěla“ již tehdy chatrná omítka některých domů a občas to odneslo nějaké rozbité okno… Jak píše dobový tisk Šumavanu z 13. června 1908 pod titulkem: Samá „kopaná“, cituji:

„Od doby co v Klatovech zavedl obnovený „ Sportovní klub “ veřejné zápasy s kopacím míčem, nemá naše mládež jiné starosti než o kopanou. Kde jaký kousek místa na ulici, za městem, ba i v chodbách domovních se kope a jdou-li dva hoši spolu, jistě hovoří jen o kopané. Kopaná hraje se teď všude, nejen v Klatovech a ve všech kruzích, nejen u mládeže: kopou školáci, studenti, akademikové, dorost obchodnický i řemeslnický, ano i dospělý lidé. Nejsmutnější kopanou hrají naši vedoucí politikové ve Vídni s vládou. Hráči na straně české jsou neteční, důvěřují slepě v brankáře Kramáře a ten místo aby útoky vládních hráčů odrážel, nechává českou  branku stále volnou, takže pořád mají 0 ( nulu )"

…A já dodávám. Dnes již děti a mládež v ulicích kopanou nehrají, mají k dispozici dětská či sportovní hřiště a hlavně v ulicích se již nedá hrát, protože jsou plná zaparkovaných aut. Co zůstalo, že naši politikové stále hrají špatnou kopanou. Mezistátní zápasy s unií z Bruselu či s jednotlivými členy stále prohrávají. Již se také stane, že prohrajeme i s týmem „třetího“ světa. Co se týče domácí ligy,  tam je úroveň ještě horší, neboť nevraživost „klubů“ a jejich „primadon“ došla tak daleko, že nefér hra se přenesla i mimo hřiště. Je to velká ostuda, co předvádějí… Hezkou akci či parádní gól jsme my, diváci, již dlouho neviděli…

 

Plzeňská ulice


Dříve ulice Příkopy, někdy také řečeno Na Příkopech. Tato ulice kopírovala staré město a my si představíme, že na místě tehdejší zástavby dnes máme širokou Plzeňskou ulici. Za doby socializmu nesla jméno Československé armády.

V 70. letech 20. století byla celá tato ulice zbourána a v současnosti se zachovaly pouhé tři domy. První dům čp. 200/I. Marie Trnkové (dříve Šimona Weila). Dnes v přízemí nalezneme obchod - motorové nářadí  Jana Průchy. Tento obchod je zde již od začátku 90. let minulého století a v současné době odpovědného vedoucího prodejny dělá Bohumil Gargulák. To byste nevěřili jak tento mladý člověk je odborně na výši a k tomu ještě lidsky vyhoví každému zákazníku. Prostě obchodník profesionál. Druhý dům je čp. 76/III. Zdeňka a Zdeňky Černých (dříve „Nový byt“). Dnes tady najdeme prodejnu sanitárních věcí Karla Šoty. Třetím domem je čp. 90/III. Policie ČR (dříve okresní úřad). Dominantou ulice byly velké budovy továrny na kůže Ludvíka Weinera a „stará“ pošta.

 

Na staré fotografii vidíme situaci po požáru v roce 1893. Lidé za pomocí sousedů vynesli před barák svůj majetek, zejména nábytek, nádobí, nářadí a peřiny. Dobrovolní hasiči vodou eliminovali rozšíření požáru na okolní baráky a poté se čekalo, až oheň vykoná své. Při těchto neštěstích a následné obnově funguje lidská solidarita bez problému tenkrát i dnes. Zajímavé je jak byli lidé tehdy oblečeni. Vesměs typově všichni stejně. Muži v sakách a v klobouku, ženy v sukních a na hlavě šátek. Toto se vyžadovalo i od mladé generace. Dnes se na to mnozí z nás dívají s úsměvem. Na fotografii v pozadí vidíme zmíněnou továrnu čp. 163/III. na kůže a usně Ludvíka Weinera. I tato továrna měla krásný komín, který se zboural v roce 1973. Zakladatel továrny zemřel v listopadu 1893. Pamětníci možná vzpomenou na pozdějšího majitele J. Feigla, který tady působil ještě po válce. Po německé okupaci, když Němci zabrali židovské majetky, tak zde byla firma Lohr & Merklein, která vyráběla cestovní kufry. Jelikož to byl rozlehlý areál, byly tu v pronájmu i další firmy. Například Laušmann vyráběl krásné dřevěné hračky pro děti. Svoji dílnu na opravy motocyklů Jawa zde měl v poválečných letech i Karel Semerád a dle dobové odezvy měl zlaté české ruce...

 

Ještě připomenu pro zachování historie sled domů, než se všechno v letech 1973-1976 zbouralo. Od křižovatky Rybníčků směrem k Weinerově továrně byly po pravé straně tyto domy. Za rohovým domem čp. 73/II. byl první dům čp. 376/II. obchodníka Václava Siebera. Tento vysoký dvoupatrový dům, který se stavěl v době první republiky, byl svým způsobem stále nový a pevný. Pracovníci všech profesí, kteří se na „přeměně“ této lokality podíleli, měli zde pracovní zázemí. Z tohoto důvodu se tento dům boural jako poslední. Víme přesně, že se začalo 10. října 1976. Dále byl dům čp. 124/II. Jana Haise a jeho ženy Kateřiny. Další dům čp. 70/II. již zasahoval do Stolinského ulice. Tento dům byl v majetku lakýrníka Václava Červeného (dříve Barbora Aschenbrennerová). Potom následovaly domy čp. 4/II. a čp. 2/II., které zmiňuji ve Stolinského ulici, jelikož lícovaly do ulice Čs. armády. Na protějším rohu před koželužnou byl rohový dům čp. 77/III. zedníka Karla Rohrbachera (dříve Bedřicha Beneše). Sousedící dům čp. 79/III. již spadal do vlastnictví již zmíněné továrny na kůže čp. 163/III., kterou v dáli na fotografii vidíme.Co říci závěrem. Že zde nezůstal, jak se říká, kámen na kameni. Pod Plzeňskou ulicí se vybudoval prefabrikovaný podchod pro chodce, protože při dnešním provozu by někteří z nás těžko tuto frekventovanou ulici přecházeli. Jediná souvislost lidí, kteří kdysi v tomto prostoru žili, je, že dnes někteří lidé tráví svůj volný čas posezením v zajímavém „dřevěném občerstvení“ Janiva Jana Zíky. Někdo by si řekl, že na takovém místě nelze podnikat, ale vidíte, že jde. Když chodím denně okolo, stále tu někdo sedí. Pochopitelně ne přes zimu. Jako kdyby lidé podvědomě cítili, že se tady také před sto lety lidé večer co večer před svými baráčky scházeli, poseděli a povídali si…