Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola 16 až 20

5. 2. 2012

Kollárova ulice

 

Dle fotografie z roku 1956, vidíme jak i tato ulice doznala výrazné změny.


Náš pohled je od západu, od mostu směrem k Rybníčkům. Na rohu stál dům čp. 66/III. povozníka Karla Maxe a směrem při Drnovém potoce k Pazderně se zde říkalo „U Šífa“. Další domy po levé straně jsou čp. 137/III. Josefa Krátkého, 131/III. zedníka Václava Mazance, 159/III pilníkáře Jiřího Krčmy, 133/III. barvíře Karla Míky, 132/III. Anny Jablonkové a 128/III. hudebníka Jana Krále. Poté již byla ulice Na Mlýnské stoce (dnešní Masarykova). Kollárova ulice se do roku 1903 jmenovala „Pod Volem“. Časem byla zčásti vydlážděna, ale v 50. letech 20. století byla experimentálně kompletně vybetonována a od té doby ji hovorově říkáme „Betonka“. V další době socializmu, kdy docházelo k narušení povrchu, se přistoupilo k celkovému přeasfaltování betonových desek. Na pravé straně jsou bytové domy čp. 123/III. a čp. 271/III. ze zmíněných 50. let minulého století. Za nimi se nachází krásná vila čp. 2/III. továrníka J. Brumla (dnešní Klatex), kterou kolem roku 1920 stavěl Josef Janovský.


Ze současného snímku vidíme, že místo souvislé řady domů, které byly koncem 60. let 20. století zbourány, byla postavena vícepodlažní budova čp. 528/III. PVT (Podnik výpočetní techniky). Dnes tu sídlí několik úřadů a firem, hlavně katastrální, pozemkový, statistický či vodohospodářský úřad, ale přesto jako orientační bod máme v mysli zafixováno, že jde o „Výpočetku“. Také zde najdeme školní jídelnu nedaleké Střední integrované školy v Klatovech z Voříškovy ulice. Duben letošního roku 2008 zaznamenává velkou a důležitou změnu pro každého obyvatele našeho města a okolí. Jedná se o to, že se sem přestěhovala Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ). Tento objekt vlastní Česká republika. Za křižovatkou najdeme dále nový dům čp. 475/II. Do roku 1964 tady stál dům čp. 11/II. Ludvíka Honče. Za ním najdeme zelený dům čp. 179/II. a zde nalezneme království knih a obrazů, antikvariát Josefa Babůrka. Už dané prostředí vám napoví, že jste se ocitli u „staromilce“ – milovníka starých věcí. Tento vzácný člověk, který má velkou podporu své ženy, pracoval svého času v Národní galerii v Praze a jeho celoživotním koníčkem se stala osoba Tomáše Garrigua Masaryka a doba 1. republiky. Víte, že má největší sbírku na světě exponátů s tématikou TGM? A také málokdo ví, že spoluzaložil v Lánech u Prahy muzeum TGM. V současné době muzeum v Lánech spravuje Muzeum T. G. Masaryka Rakovník a jeho sbírka bude v budoucnu odkázána lánskému muzeu. Probíhají jednání na Ministerstvu kultury ČR o vyhlášení celistvé sbírky jako kulturní památky. To je obdivuhodné.

 

Jako všude jinde, tak i v této ulici se stalo něco neobvyklého. V lednu roku 2006, v jednom bytě naproti „výpočetce“, byla nalezena mumie. Abych to upřesnil. Jednalo se o vysušené tělo čtyřiapadesátiletého člověka, který zde zemřel přirozenou smrtí. Nikdo ho více nežli rok nehledal a on zde na podlaze zemřel. Přišlo se na to náhodou, když se měly prodávat byty nájemníkům a dotyčný nájemník na poštu nereagoval. Hasiči za asistence policie byt otevřeli a našli tento hrůzný nález...

 

Komenského ulice – Vrchlického sady

 

Další sledování proměn města nám ukáže prostor mezi bývalými hradbami, který se přeměnil na Komenského sady (dnešní Vrchlického sady) a Komenského ulici. Tato první změna se udála roku 1887 (práce začaly již roku 1864) a dokládá nám to dobová fotografie z roku 1900.

 

Další změny přineslo 20. století a k nejvýraznějším změnám došlo na hořejší východní straně, kde se postavily reprezentativní městské budovy Muzea města Klatov se Spořitelnou města Klatov a Okresní dům. Také stromy vyrostly, a tak pohledem shora nevidíme téměř nic. V parku vidíme vlevo obrannou věž - okrouhlici, která ještě není zastřešená. Víte, že se ve středověku využívala i jako vězení? Na konci 19. století se uvažovalo o jejím využití na rozhlednu.

 

V roce 1901 se postavil v dolejší části pomník klatovskému rodákovi geologovi Janu Krejčímu (28. 2. 1825 Klatovy – 1. 8. 1887 Praha). Původně měl být nahoře u středové cesty. Jestli vám to připomíná Eiffelovu věž v Paříži, věřte, že máte pravdu. Projekt inženýra a stavitele Jiřího Peterláka vycházel právě z tohoto monumentu. Slavnostní odhalení proběhlo 3. srpna 1901 a iniciátorem byl akademický spolek Úhlava. V té době velmi činný. Bronzová bysta je dílem sochaře Ladislava Borůvky.

 

Tehdejší dominantou této části města byl velký dům (na fotografii uprostřed vzadu) tzv. Votinská chalupa rytířů Janovských z Janovic. Vše se zbouralo a v letech 1905-1906 se postavila krásná secesní budova čp. 1/IV. dle plánů architekta a stavitele Rudolfa Štecha z Plzně. Celá budova stála 223 490 korun rakouských a v roce 1934 byla bezplatně předána k užívání Městskému muzeu. Na protější straně byl v roce 1905 postaven Okresní dům čp. 133/IV. Jedná se o další secesní skvost našeho města. V době socializmu (1954-1955) rodiče upravili čtyři místnosti pro vyučování. Tím začala nová éra budovy, z které se stala základní škola. Mnozí jsme tam chodili. Na tomto I. stupni základní devítileté školy (ZDŠ) byla mojí třídní učitelkou Věra Heřmánková, která dnes dělá předsedkyni Senior klubu v Klatovech. Také z další slavné budovy se stalo něco jiného. Jedná se o hostinec „U Zlatého slunce“ na jižní straně ulice. Po 2. světové válce byl hostinec zrušen, přeměněn na školní družinu a později zbořen. Více o něm v následující kapitole. Domy na pravé straně jsou čp. 4/IV. Aloise Boučka (od roku 1904 s Janem Boučkem), později Aloise Vavrouška, čp. 125/IV. architekta Václava Beneše a jeho ženy Ludmily (dříve Jan Zachar, který roku 1885 tento nově postavený dům od Josefa Mayera koupil), čp. 139/IV. Markéty Marklové (dříve Vojta), čp. 3/IV. manželů Ladislava a Anny Čapkových a čp. 102/IV. a 2/IV. MUDr. Václava Krále. Když doktor Václav Král v roce 1908 prodal domy na náměstí koupil si od Víta Ondáka dům čp. 2/IV, který byl v té době pouhé dva roky starý. Cena byla 29 500 korun rakouských, což byla dobrá cena, a tak z prodeje zbyla ještě pěkná částka a časem se postavil „rohový kulatý“ dům čp. 102/IV.

V současné době je dům čp. 4/IV. v držení manželů Karla a Šárky Bytelových. Najdeme zde prodejnu Fiat Mondena spol. s s. o. Každého procházejícího upoutá ve výloze vystavený osobní automobil. Na dvoře domu se nachází jejich sklenářství a rámování obrazů. To, že tato živnost ještě nezanikla, svědčí o tom, že dělají svojí práci vcelku dobře, i když to poslední okno, co jsem si tam nechal dělat, uřízli hodně špatně. Dům čp. 125/IV., který je v majetku rodiny Knopfových a Lidmili Benešové je také smysluplně využit. Najdeme zde kadeřnictví Jany Vordové a Evy Hájkové, pedikúru Pro - pedik Lubomíry Kotrbové, manikúru Jessica a „Tiskareklamu“ Radomila Otrusiny. Další dům čp. 139/IV. drží Miroslav Píša. Dále následuje stavební parcela zbořeného domu čp. 3/IV., o kterém se více zmiňuji v následujícím díle. Dům čp. 102/IV. vlastní rodina Kubcova a poslední dům hned vedle muzea čp. 2/IV. je v majetku Dobromila Strnada a jeho ženy Jiřiny a Veroniky Matějkové.

 

Zajímavost na konec. Dle městské kroniky se stalo 19. srpna 1908 ve čtyři odpoledne, že nad město přiletělo celé mračno stěhovavých mravenců, jež kroužilo na náměstí, v ulici Vídeňské a také v sadech Komenského. To muselo být pozdvižení… A ještě jednu perličku. V pátek 16. srpna 1907 ráno v pět hodin našel službu konající městský strážník na lavičce u okrouhlice černý klobouk, hůl a na zemi revolver s třemi vystřelenými patronami. Co však nenašel, bylo tělo sebevraha… či stalo se něco jiného? Dodnes tuto záhadu nikdo neobjasnil a asi již nikdy neobjasní…

 

Krameriova ulice

 

Zde se opět podíváme do ulic vnitřního starého města. Dle staré fotografie z doby kolem roku 1895, poněvadž děkanský kostel je ještě před přestavbou, vidíme ulici Krameriovu. Ta se v 19. století jmenovala Dominikánská a od Bílé věže dolů ulice Děkanská. Pochopitelně úředně v německém jazyce.

 

Tato východní strana měla několik zajímavých domů. Hned na rohu v domě čp. 71/I. (v 16. století dům Tvarohovský), byl hostinec „U Šumavy“, který měl údajně pronajatý Karel Plánička. Když si koupil dům naproti čp. 180/I. a zřídil si tam hostinec „V Tunelu“, tak se zde hostinec zrušil. Majitelem byl obchodník František Strnad, který dům koupil od vdovy po Josefu Teršovi. Pod ním byl dům čp. 137/I. pekaře Václava Kubalíka. Před ním tu byl pekař Babka. Na dvoře v zadní části domu stál vysoký kulatý cihlový komín, který byl od pekařské pece. Který z pekařů – majitelů domu ho nechal postavit, zatím dnes nevíme. Další dům v řadě byl čp. 136/I. Josefa Brabce, předtím v něm bydleli manželé Peerovi. O něco níže byl dům čp. 135/I., který vlastnil JUDr. Karel Hostaš. Toho netřeba představovat. Byl to velký znalec historie, zakladatel klatovského muzea a hlavně v letech 1912 až 1919 starosta Klatov. Vedle bylo čp. 134/I., což byl rodný dům největšího rodáka klatovského, Matěje Valentina Krameriuse. Historie ho zná jako Václava Matěje Krameria. Dům byl sídlem „Měšťanské besedy“ (později i „Žinvostenské Besedy“), spolku klatovských občanů, která byla založena již roku 1863. Dlouhá desetiletí to bylo kulturní centrum klatovské společnosti. V roce 1950 se správa dostala pod závodní klub „Kozaku“. Venku pod lipami byl taneční parket a ještě mnozí ze starší generace tam „řádili“. Tento dům byl od přízemních základů nově přestavěn v roce 1903. Samozřejmě, že pamětní deska V. M. Krameriovi z roku 1868 byla opět nad vchodový portál znovu osazena. Předposlední dům v této řadě byl čp. 133/I.  Marie Hermanové. Dole, poslední rohový dům u Bílé věže čp. 132/I., který byl v době před 2. světovou válkou v majetku Konsumního družstva strany sociálně demokratické, byl středověký a měl nádhernou zesílenou rohovou patku. Jednalo se o jeden z nejstarších gotických domů dochovaných do doby 2. poloviny 20. století. V oknech byly žulové špaletové kameny z doby gotického 13. a 14. století. Dále zde byly dubové malované trámy o rozměru 40 x 50 cm, které byly tak tvrdé, že do nich nešlo zatlouci ani hřebík…

 

Celý tento blok měšťanských domů zmizel z povrchu zemského na začátku 70. let 20. století a v letech 1973-1975 tady vyrostla sklobetonová „obluda“ Okresního výboru komunistické strany Československa, Socialistického svazu mládeže a Revolučního odborového hnutí (OV KSČ, SSM a ROH). Slavnostní otevření bylo v pátek 25. července 1975. To musel být „krutý“ víkend... Dnes zde najdeme Základní uměleckou školu Josefa Kličky (ZUŠ), část tříd Základní školy z Plánické ulice (ZŠ) a z boku Senior klub. Jak idylické, že se zde nachází pospolu radostné mládí a moudré stáří...

 

Ještě připomenu slavného synka z domu čp. 134/I. Václav Matěj Kramerius je nejslavnější a jeden z největších rodáků našeho města. Dokonce se v roce 1912 uvažovalo o zbourání kašny na náměstí a místo ní, dle návrhu slovutného historika Jindřicha Vančury, vystavění monumentálního Krameriova pomníku. Možná si dnes můžeme říci jen - bohužel, ale je otázka názoru, zdali by naše klatovské náměstí bylo hezčí s pomníkem nebo s kašnou. Dle mého, já bych si tam přál oboje..

 

V. M. Kramerius se narodil 12. února roku 1753 jako nejstarší syn z osmi dětí klatovského krejčího Augustina, který později byl také zvoníkem na Černé věži a kostelníkem v děkanském kostele. Jeho matka Terezie byla rozená Voříšková a pocházela z Klatov a otec Augustin přišel do Klatov z Rakovníka. Jelikož byl nejstarší dítě, když přišel do let, musel se o sebe postarat. Rodiče se bohužel museli starat o další mladší děti. Tak to prostě tenkrát chodilo. Mladý Matěj Valentin opustil ve čtrnácti letech své rodné město, aby začal v Praze svůj nový život. Tady na studiích po vzoru vlasteneckých spisovatelů přijal jméno Václav. Že působení v Praze bylo úspěšné, to víme, protože jeho nesmrtelným činem bylo, když 4. července roku 1789 začal vydávat „Krameriovy císařské a královské pražské poštovní noviny“ (od roku 1793 se jmenovaly „Krameriovy c. a k. Vlastenecké noviny“). To je dodneška slavný den pro všechny české novináře, protože se jednalo o vůbec první ryze české noviny. V. M. Kramerius také založil knihkupectví a nakladatelství „Českou expedici“. Tím, že vydával levné knížky, hlavně jen tak pro čtení, umožnil českému lidu geniální, jednoduchou a snadnou cestu ke čtení a následnému vzdělání. Zde musíme vidět hlavní zlom českého obrozeneckého hnutí národní záchrany 18. a 19. století, který vedl ke zdárnému konci, a tím byla samostatnost našeho státu v roce 1918. Zajímavost o osobě V. M. Krameria je ta, že se nikdy nenechal portrétovat, takže se již nikdy nedozvíme, jak vypadal. V prvním mezipatře schodiště klatovské radnice je sochařský pokus akademického sochaře Čeňka Vosmíka o jeho podobu. Je věrohodná dané době, takže by mohla odpovídat i naší představě. Tento velký vlastenec předčasně zemřel v Praze 22. března 1808. Jeho syn spisovatel Václav Radomil pokračoval ve šlépějích svého otce, ale bohužel 6. června 1861 skonal v chudobě.

 

Až půjdete v Klatovech na radnici cokoliv vyřizovat a půjdete po schodišti kolem bysty V. M. Krameria, nezapomeňte mu v duchu poděkovat za jeho úsilí o čtivost v rodném českém jazyce. Možná tato „maličkost“ zformovala pozdější generace k rozhodujícímu, vítěznému boji češtiny nad němčinou. Já osobně považuji V. M. Krameria z hlediska českých dějin znejvýznamnějšího Klatovana.

 

Nádražní ulice

 

Podíváme se do ulice Nádražní a to směrem od Husova náměstí k nádraží. Tato ulice se po 2. světové válce jmenovala Wilsonova, od roku 1948 Švermova a od roku 1990 se jí vrátil původní název.

 

Jak vidíte, dle postav na fotografii, tak se časem přesuneme na přelom 19. a 20. století. Cesta k novému nádraží ještě nebyla dlážděná a pro chodce byl zhotovený chodník jen na levé straně. Jistě si dovedete představit blátivý stav ulice na jaře či na podzim, kdy dlouhodobě prší. A takových ulic bylo na konci 19. století ve městě většina.

 

Na levé straně bylo Vejvodovo zahradnictví (není vidět), potom zahrady a nová továrna čp. 172/III. Václava Kusého. Ten začal podnikat v roce 1885 na dvoře domu čp. 181/I. v dnešní Vídeňské ulici. Společně s majitelem domu Václavem Kličkou postavili truhlárnu. V dobových pamětech je zaznamenán spor se sousedy kvůli stálému kouři z komína. Stavební úřad města rozhodl, že: „Václav Kusý svojí živnost přemístiti za město musí.“ Tak se také v roku 1889 stalo. Továrna se stále rozšiřovala, byla zde i parní pila a časem patřila k největším výrobcům dřevěných bytových a stavebních výrobků v širokém kraji. Bylo tu zaměstnáno i několik set lidí a jelikož Václav Kusý sám začínal manuálně, byl dělnictvem velmi oblíbený. Dokonce, když měl narozeniny, nechávali mu v místním Šumavanu tisknout blahopřání. Po válce a po znárodnění zde za doby socializmu pamatujeme Západočeské pily, národní podnik ALFA a později ZDZ (Západočeské dřevařské závody), kde pracovalo hodně lidí z Klatov a okolí. Syn Václava Kusého, také Václav, který po smrti otce převzal továrnu, i jeho manželka, byli odsunuti z Klatov do Němčic na faru. Lidé však nezapomněli a v hovorové mluvě všichni pracovali „U Kusejch “

 

Na pravé straně vidíme roh domu čp. 111/III. Františka Kazdy, později ho koupil obchodník Jan Vyslyšel. Dále vidíme přes ulici starou městskou váhu. Ta nová, z roku 1908, byla postavena o několik desítek metrů dál. Tu si pamatujeme, i její zbourání v roce 1988.

 

Dle současné fotografie máme dnes nalevo bytový komplex Rezidenci Klatovy (bývalá chlapecká škola z roku 1904). Tento zchátralý objekt před pár lety manželé Martin a Kristína Stránských od města koupili a rozsáhlou rekonstrukcí zachránili. Dokonce se sundávala věžička a dole ve dvoře se opravila. Včetně nového oplechování měděným plechem. Zpátky se opět jeřábem usadila a byla to parádní podívaná pro veřejnost. Pro upřesnění, stalo se tak v pátek 15. července 2005. Do kopule se umístila kovová schránka s dokumenty, které třeba za sto let tuto událost znovu připomenou.

 

Dále vidíme na rohu dům čp. 223/III. soukromníka Antonína Bříška, později Václava Boříka. Dnes dům z roku 1912 vlastní dědicové ing. Václav Bříško a Danuše Izbická. V přízemí najdeme cukrárnu Da Fabio a také pizzerii stejného jména Pavly Kuncové. Víte, že je to jediná pizzerie v Klatovech s pravým italským šéfkuchařem? A zmrzlinové poháry tady mají opravdu výborné. Při hlavní ulici ještě v tomto domě nalezneme květinářství Tomáše Červenky. Za ním je další dům čp. 195/III. Viléma Bartha, dále Edgara Löwyho, po válce Alžběty Brabcové a dnes v držení rodiny Makovcových. Zde v přízemí sídlí instalatérství Zdeňka Baselidese. Z továrny máme market Plus a budova čp. 172/III., kde najdeme čínskou restauraci Peking patří pražské firmě -  Západočeská výroba oken, akciová společnost.

 

Na druhé straně již zmíněný rohový dům čp. 111/III. patří Jiřině Marešové. V přízemí se nachází již dlouhá léta papírnictví, hračky a keramika Dagmar Šolové (Mrkvičkové). Jedná se o jeden z mála posledních obchodů tohoto typu a kromě širokého sortimentu tady najdete i velmi milou a vlídnou majitelku, která vám se vším poradí. Ještě připomenu vedlejší dům čp. 134/III. krejčího Jana Edla, který dnes patří Václavu Tomanovi. I v tomto domě je v přízemí obchod. Najdeme zde textil Adéla nájemkyně Věry Navarové. V současné době odchod prochází adaptací. Za starou městskou váhou je budova čp. 52/III. (bývalá kasárna zemské obrany, později hospodářská (rolnická) škola a ještě později dívčí škola). Ta je dnes v majetku města a bude se možná již letos bourat. (poznámka autora: Pokud přijdou peníze z Regionálních operačních programů, vznikne zde kvalitní zázemí pro cyklisty a sbor dobrovolných hasičů se přestěhuje do zrekonstruované kotelny na Domažlickém předměstí). Někteří pamatují z doby socializmu, zejména dámská část města, Střední zdravotní školu v Klatovech. Jo, to byly časy, když naše lásky chodily na „ zdrávku “…


Náměstí Míru

 

Známý klasický pohled na náměstí s dominantou Černé věže.

 

Snímek je z roku 1907, takže vloni to bylo přesně před sto lety a fotografoval ho přímo Josef Čejka. Zde vidíme ještě starou radnici čp. 62/I., která byla úmyslně zapálena 8. července 1918 v době první světové války. Tato radnice, v pořadí druhá, byla stavěna po dostavbě Černé věže v roce 1557 a její stavba trvala dva roky. Byla to ve své době první jednopatrová budova na náměstí. Během dalších let prošla několika stavebními úpravami, vždy po katastrofických požárech v letech 1689, 1758 a 1781. Poslední změna před již zmíněným požárem byla v letech 1848 až 1850, kdy se venkovní fasáda změnila z bohaté barokní výzdoby na prostou normalizovanou empirovou omítku. Dnešní novorenesanční podobě vděčíme architektovi profesorovi Josefu Fantovi, který  rekonstrukci prováděl v letech 1923 - 1924. Bylo přistavěno třetí patro a na vršek štítu byla umístěna socha. Že nevíte jaká? Jedná se o tzv. „Moc“. Samozřejmě, že o moc státní, úřednickou, která dohlíží na spravedlivé dodržování zákonů a veškerého jednání na půdě radnice. Je těžká 3,8 tuny, je ze žuly a dle návrhu Čeňka Vosmíka ji vytvořil místní sochař Vilém Glos. Její instalace byla v květnu 1924 a dle dobových záznamů v městské kronice ji nahoru tahali pět dní. Krásná, sgrafita jsou od akademických malířů Ládi Nováka a Josefa Čejky. Uvnitř je nádherná sochařská výzdoba od akademického sochaře Čeňka Vosmíka a Františka  Rouse. V zasedací místnosti jsou portréty  klatovských starostů od místního malíře O. Peterse. Za císařství zde byly obrazy habsburských císařů. Jeden velký v nadživotní velikosti byl portrét rakouského císaře Františka Josefa I. Vše bylo odstraněno a zničeno v hektické době po státním převratu 28. října 1918. V obřadní síni, která slouží k uzavírání manželských sňatků i jako koncertní síň je obraz celkového pohledu na Klatovy od akademického malíře Vladimíra Levory ze 60. let 20. století. Ve vedlejší místnosti Josef Čejka namaloval velkoplošné fresky všech stran náměstí a panorama města a jen zasvěcení ví, že jako správný filuta do obrazů zakomponoval úmyslně několik historických chyb. Víte, že z této místnosti je vchod do mučírny nalézající se v Černé věži? A také je zde mezi stavbami možná zasypaná chodba z podzemí, kudy přicházel kat…

 

Celá radnice je na stěnách, na dveřích a jinde popsána různými moudry. Řeknu vám dvě za všechny:

„KDO CHCEŠ OBCI VĚRNĚ SLOUŽIT, PO UZNÁNÍ NESMÍŠ TOUŽIT, NEBOŤ LIDSKÝ VDĚK NEMÁ KOŘÍNEK.“ To je panečku životní moudro, že? A ještě druhé aktuální i pro dnešek. Hlavně aby se jim ti dotyční řídili. Tento nápis se nachází přímo v zasedací síni: „KAŽDÝ RADNÍ PÁN  V OUŘADU, KDYŽ PŘICHÁZÍ SEDĚT V RADU, MÁ BÝT JASNÉHO MYŠLENÍ. KDO PŘIŠEL BY JEN K POSEZENÍ, Z PŘÁTELSTVÍ NEB ZIŠTNOSTI, STARÉ SLYŠ POUČENÍ: PRO TOHO ZDE MÍSTA NENÍ, KDO BEZ SVĚDOMÍ, SPRÁVNOSTI, NEB BEZ ÚVAHY, ZRALOSTI A BEZ ZÁKONŮ ZNALOSTI NEDBAJÍ SPRAVEDLNOSTI.“

 

Zajímavostí radnice jsou pamětní desky. Nejstarší, informující o historii je z roku 1934. Druhá, týkající se osvobození města je z roku 1946. Třetí, z roku 1960 je k výročí osvobození Československa, čtvrtá byla „protestní vietnamská“ a pátá je z naší doby z 21. srpna 2006, která připomíná vojenskou okupaci naší země v srpnu 1968 armádami Varšavské smlouvy. Připomenu příběh desky k osvobození města. Tato pamětní deska byla umístěna na radnici 4. července 1946. Autorem byl O. Walter z Plzně. Cena byla 12 500 Kčs a odlití provedla firma J. Chudáčka ze Zruče za 20 000 Kčs. Dne 2. října 1950 v brzkých ranních hodinách byla deska sundána a roztavena ve „Škodovce“. V roce 1968 byla odlita druhá deska o stejné velikosti jako originál (115 x 78 cm). Instalována byla začátkem května 1968.  Autorem druhé desky byl již starý a nemocný Bohuslav Ulč, který dělal v roce 1934 s kolegou slévačem Emanuelem Kolerusem legendární řadu desek „klatovské spořitelny“. V roce 1972 byla opět odstraněna a nahrazena deskou „Vietnamskou“. Výměna tehdy proběhla v noci. Druhá „americká“deska se z muzea vrátila a znovu instalovala 12. prosince 1989. Slavnostní odhalení bylo v sobotu 22. prosince toho roku za účasti atašé amerického velvyslanectví plukovníka Edwina J. Motyky. Při obnově sgrafitové fasády firmou ŠTUKO ARS  byla 19. září 2001 provedena výměna míst s deskou „ruskou“ (osvobození Československa), a tak se deska vrátila na původní místo blíže ke hlavním dveřím radnice. Takže, suma sumárum, v celém časovém období let 1946 až 2001 bylo devět různých „přesunů“...

 

Zajímavostí radnice je také to, že dle inventáře z roku 1891 tady byla malá místnost skromně vybavena stolem, lavicí, zrcadlem, kachlovou plotnou, kramlí a provazy. K čemu sloužila? Sloužila k prohlídnutí nevěstek…

 

A ještě jednu perličku. Česká televize vysílala 11. února 2007 oblíbený pořad - Toulavou  kameru, kde bylo prezentováno město Klatovy. Střih, záběry, hudba a celková kompozice příspěvku byla na velmi vysoké profesionální úrovni, ale bohužel pár nepřesností zaznělo. Jedna se právě týkala naší radnice. Při krásném záběru na neméně krásná sgrafita zazněla z úst spírka Marcely Augustové věta, cituji: „Radnici, která se k věži těsně přimyká zdobí sgrafita od mistra Antonia.“ Co na tom, že mistr Antonius žil v 16. století a sgrafita byla zhotovena roku 1924...  Někdo „chytrej“ z představitelů města, který rádoby dělá regionální historii jim to prý takhle řekl... A dost radnice, jsou zde ještě další domy.

 

Hned vedle sousední dům čp. 63/I., kdysi zvaný Jiskrovský (Mikuláš Jiskra ze Sobětiček), byl od roku 1590 v držení rodiny Maurmillerů z Mildorfu a následně v držení Diviše Koce z Dobrše a na Bystřici (do roku 1636). Z další historie známe dům jako budovu starého soudu. Vzácná socha „Justicie“ (Spravedlnosti) od Josefa Maxe (1849) stála ve výklenku na balkonu. Dnes sochu najdeme před budovou okresního soudu. V současnosti budovu využívá Městský úřad a v přízemí najdeme galérii a knihkupectví „Šiwa“ Aleny Wachtlové, sportovní prodejnu Václava Šťastného a textilní oděvy  Mode Olgy Jánské. Vzadu na nádvoří navazuje objekt čp. 61/I. V této budově bylo vězení a svého času i vojenská posádka. Dne 30. května 2008 začal provoz klubu „Chapadlo“ oblastní charity, který se bude věnovat soudobým problémům dětí a mládeže ve věku 15 až 23 let. Prozatím provoz bude fungovat dva dny v týdnu v odpoledních a podvečerních hodinách. Činnosti klubu požehnal a místnosti vysvětil biskupský vikář Mons. Josef Žák. Tento sluha boží byl farářem v Plánici a v roce 2001 zahájil tradici „Pohádkového lesa“ z Habartic do Zdebořic. A mnoho dalších akcí...

                                 

Ještě se vrátím napravo pod jezuitský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce, kde se nalézá dům čp. 191/I. postavený nově v roce 1867-1868 spolkem klatovských měšťanských právovárečníků, kteří zde zbudovali hostinec „Na Cihelně“, později (1908) přeměněn na moderní kavárnu „Národní Besedu“. Z té doby jsou nová velká okna do náměstí. Na začátku 70. let 20. století zde byla v hlavním prostoru zbudována samoobslužní jídelna. Na jaře roku 1990 se z oken udělaly dva hlavní vchody. Jako zedník „Ráje“ musím říci, že je to také můj „výtvor“… V letošní zimě došlo na výměnu dveří a vstupní podlahy. Dům dneska patří Městu Klatovy a nájemci jsou Radek Vachtl a Kamil Šedivý, kteří restauraci „Besedu“ provozují na velmi slušné úrovni, včetně letní zahrádky. Připomenu cihlový komín ve dvoře za domem, který je již jediný svého druhu ve vnitřním městě. A proč tu byl? Protože jezuité, když stavěli svůj kostel, nemínili vozit cihly z daleka. Proto postavili cihelnu hned vedle kostela. Úplně vpravo ještě kousek „vykukuje“ čp. 149/I. lékárníka Jindřicha Schimanna (dříve rodiny Firbasů, úplně naposled Vladimíra Kotíka) V 16. století známý jako dům Skřivánkovský, kde již byla v roce 1639  prokazatelně lékárna. Dnešek netřeba zdůrazňovat, neboť všichni známe, že se zde nalézá „Galerie Klatovy-Klenová“ (za socializmu síň tradic dělnického hnutí na Klatovsku) a slavná apotéka „U Bílého jednorožce“ s unikátním barokním jezuitským interiérem z roku 1733. Ten je na „válečném“ seznamu movitých památek pro UNESCO (tzv. Haagské instrumenty). Víte, že provoz pro veřejnost v této lékárně byl až do roku 1966? Neuvěřitelné. To se platilo za recept od lékaře jednu korunu... Součástí vchodového dřevěného portálu byla kdysi hlava jednorožce s dlouhým rohem. Nechápu, proč už se tato symbolika dávno na portál nevrátila. Dnes je dům v majetku Dagmar Cincibuchové z Prahy a Plzeňského kraje (většinový vlastník).

 

Samotný jezuitský kostel také není třeba zmiňovat, neboť jeho historie je velmi známá. Aspoň pár zajímavostí. Nahoře na štítě je nejstarší kamenná dochovaná socha v Klatovech. Jedná se o Pannu Marii z roku 1675. Dole v základech najdeme slavné jezuitské pohřebiště – „katakomby“, kvůli kterým jezdí turisté z celého světa právě k nám. Vinou známých faktorů se zhruba z dvě stě pohřbených těl dochovalo jen asi třicet mumifikovaných ostatků. Klatovská rarita je v přirozeném vysoušení cirkulací suchého vzduchu a také, že mrtví leželi na klatovském chmelu. A chmel, jak víme, má antiseptické a antibakteriální účinky. První elektrické osvětlení katakomb se provádělo před sto lety (1908). V současné době objekt patří římskokatolické církvi a správu v katakombách má občanské sdružení Klatovské katakomby. Zde je zastoupeno Město Klatovy i církev. Aktuální vstupné pro rok 2008 je 40 Kč na osobu. A ještě jednu aktuální zajímavost naší doby zmíním. V sobotu 24. června 2006 měl  v kostele svatbu režisér a herec Jiří Strach. Jeho filmová pohádka Anděl Páně, která byla filmována i zde u nás v okolí Kašperských Hor a na hradě Kašperku, patří k tomu nejlepšímu, co se dnes v tomto žánru točí. A koho si to vůbec bral? Sličnou šumavskou dívčinu Magdalenu Stupkovou ze Železné Rudy...