Přátelé české historie

                             Zajímavý osud jedné bazény

Klatovy sice nemají žádný zámek, ale přesto disponují zámeckým parkem. Tento velký městský park se oficiálně nazývá staronovým názvem Mercandinovy sady, avšak v padesátých letech minulého  století také nebyl ušetřen tehdejší politické situace a byl zván „Stalingradskými sady“. Park byl založen v letech 1841 až 1845 na popud posledního klatovského hejtmana Františka hraběte z Mercandinu. Někteří zastupitelé v Klatovském zpravodaji uvádějí nesprávně Mercandiniho sady. Tato chyba se objevila i v knize, kterou vloni město vydalo k výročí 750 let založení Klatov. Následně toto čtou i čtenáři dalších místních periodik. Občanským jménem byl František Mercandin, takže nabyl žádný Mercandini. O tom však psát nechci.

Uprostřed parku je empírová stavba kolonády a před ní zahradní úprava francouzského stylu. Okolní část anglického parku s rybníkem přechází v zadní části „V Ráji“ do volné přírody. Když už byl park, tak se následně zkrášlil sochami. Od roku 1850 vídáváme před kolonádou Jitřenku (Auroru), později (1867) přibyly alegorické sochy Jara, Léta, Podzimu a Zimy. Klatované ve svém zvelebováním  neustali a ve své snaze mít hezké sady pokračovali. Následující rok (1868) vybudovali před kolonádou bazének s vodotryskem a sochou, která tehdy stála patnáct zlatých.

Druhá bazéna s vodotryskem byla zřízena v roce 1885 a později přendána za kolonádu pár metrů východně od skleníku. Uprostřed kulaté fontány bylo pískovcové sousoší hrajících si dětí. Jedno sedí na sloupu u vodotrysku a druhé dítě se snaží lézt za ním nahoru. Kdo byl autorem tohoto díla se již asi nikdy nedozvíme. Časem toto dílo začalo chátrat, betonový kruh popraskal a začal propouštět vodu. Již v době před 2. sv. válkou byla nádrž bez vody a vodotrysk přestal fungovat už dlouho předtím. V období kolem roku 1951 byla do Klatov z malonického zámeckého parku dovezena litinová socha Ílionese, která se zatím „šoupla“ do skleníku a čekalo se na obnovu bazény. Jelikož v této poválečné době byly „přednější“ jiné věci a po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 nastala ve státě úplně jiná situace, tak na tyto drobné památky nebyl čas, peníze a ani chuť něco takového opravovat. Když bylo v 50. letech minulého století rozhodnuto o odstranění zchátralého sousoší, tak si doktor Zdeněk Holý, kterého si pamatujeme z klatovské vojenské nemocnice vymohl bezplatný převod a odvezl si ho na zahradu svého domu kousek od parku do dnešní Lidické ulice, kde bydlel v původní honosné vile čp. 167/IV. stavitele Josefa Strejce. A co Ílioneus, jemuž později začali Klatováci říkat Jinoch? Ten čekal, zasypán v písku ve skleníku, až do druhé poloviny 60. let 20. století, kdy ho Petr Volmut se svým synem, také Petrem, (jejich malá „zoologická zahrada“ byla perfektní) vyhrabali a nově usadili na střed zasypané kruhové bazény. Tam jsme si ho pamatovali skoro pětadvacet let, nežli byl v lednu 1992 odvezen do Plzně k Jaromíru Šindelářovi k renovaci.

A co bylo dál? Původní sousoší nevydrželo pohromadě přesun a další desetiletí povětrnostních vlivů a do dnešních dnů se nám zachoval jen spodní fragment, který můžeme vidět v krásně upravené zahradě zmíněné vily čp. 167/IV. Litinový Ílioneus, jehož zrod je datován do období první třetiny 19. století a je v českých zemí unikátem, byl po určité složité anabázi dopraven v září 2007 z Plzně zpět do Klatov a od podzimu 2009 ho můžeme obdivovat na renesančním dvorku rohového měšťanského domu čp. 66/I. na náměstí. Jen místo za kolonádou ve velkém městském parku, neboli v Mercandinových sadech, je prázdné a opuštěné. Jen zasvěcení, dle zasypaného kruhu, ví, kde bazéna s dotyčnými sochami byla.

Z jedinečného seznamu soch, který vypracovali členové občanského sdružení „Přátelé české historie“ Klatovy vybírám ještě pověst o Ílionesovi. Ve starém Řecku ve své době žila pyšná thébská královna Niobé. Její otec byl neslavně proslulý král Tantalos a její matka Dioné, sestra hvězd. Se svým mužem Amfíonem měla sedm chlapců a sedm dívek. Byla velmi pyšná na to, že je krásná, nesmírně bohatá a i počtem svých dětí se pyšně chlubila. Dokonce i před bohyní Létou. Tu hluboce a posměvačně před lidem urazila. Její děti, bůh Slunce a světla Apollón, a bohyně Měsíce a lovu Artemis, pyšnou Niobé ztrestali. Svými božskými šípy zabili všechny Niobiny děti. Nejdříve Artemis dívky, později Apollón chlapce. Nejmladší syn Ílioneus, když viděl kolem sebe mrtvé bratry, pozvedl paže k nebi a prosil o život. Ale to již šípy letěly… Když bylo dokonáno a všech čtrnáct nevinných životů bylo zmařeno (jak kruté), Niobé zešílela a zkameněla. Vichřicí byla přenesena do své rodné země Lýdie (dnešní Turecko) a ta skála, podobná ženě, z které tečou dva prameny-slzy-, je tam dodnes.