Přátelé české historie

Tajemná a strašidelná místa na Klatovsku

Rabí – největší zřícenina v Čechách a ve své době nedobytný hrad. Ještě předtím byl však normálním hradem, který husitský vojevůdce Žižka snadno dobyl.  Uvnitř hledali záchranu mniši, kteří po vyplenění hradu byli na nádvoří zaživa upáleni. Dodnes je v noci slyšet jejich nářek a proto se nedoporučuje být po půlnoci na hradbách.

Na Rabí prý byl kdysi jakýsi německý alchymista, který hledal kámen mudrců. Když ho s pomocí samotného ďábla našel, tak v euforii běžel za pánem, ale zakopl a spadl z hradního ochozu. Na místě byl mrtvý. Dodnes se na ochozech zjevuje jeho duch, a kdo ho spatří a lekne se, sám někde spadne a zabije se. Také láká na nebeský most mezi Rabím a Práchní. Kdo na něj v kročí propadne se a taktéž se zabije.

Tajemná byla zdejší studna, protože nikdo nevěděl jak je hluboká a nikdo nevěděl, kdo jí vyrubal. Ze dna se ozývalo zvláštní šumění, jako kdyby tam tekla voda. V noci byla uvnitř vidět červená záře a v ní bylo možno spatřit pekelné obludy. Vytažená voda smrděla sírou a způsobovala lidem zažívací potíže. Proto lidé do studně hodili posvěcenou kachnu, která za dva dny vyplavala v rybníce v nedalekých Žichovicích. Od té doby pekelníci ve studni již nebyli.

Bolfánek u Chudenic – upravená rozhledna z bývalého zrušeného kostela sv. Wolfganga. Když se tento řezenský biskup vracel z Prahy, kde byl na svěcení biskupa Dětmara, přenocoval právě zde. Když se ráno probudil a viděl kolem sebe líbezný kraj, rozhodl se tady postavit svatyni. Jenže co za den postavili, tak bylo ráno zničeno. To se opakovalo několik dní. Zůstal tedy v noci vzhůru a po půlnoci se objevil čert. Wolfgang se ho nebál a slíbil mu, pokud nechá dostavět kostelík, že si může vzít duši prvního živého tvora, který do kostelíka vstoupí. Když se svatostánek dostavěl, tak se otevřely dveře a čert s Wolfgangem čekali opodál.

Jako první dovnitř vběhl zvědavý vlk. Oklamaný čert zařval tak strašně, až pukla skála a s hromobitím zmizel. Dodnes vidíme onu černou puklinu, která prý vede do pekla. Kdo tam strčí ruku, toho ďábel bude celý život pokoušet a špatně skončí. Až jednou bude na zemi takový hlad, že lidé budou tencí jako lunt, a někdo se vydá touto puklinou za lepším životem do pekla, a protáhne se, tak bude konec světa.

Kašperské Hory – zlatonosné všeobecně známé šumavské městečko. Nedaleký hřbitovní kostel sv. Mikuláše je starší nežli samotné město. Najdeme tam i kapli sv. Anny, kde byla umístěna zázračná soška. Tu ukradli v roce 1990. Jednou k ní přišel mladý poutník z dalekého kraje a modlil se u ní. Jelikož byl hodně unavený, tak tam usnul. O půlnoci ho probudil kněz, a požádal ho, aby mu ministroval při mši. Mladík souhlasil, neboť s tím měl z domova zkušenost, ale bylo mu divné, že nikdo jiný tam nebyl. U oltáře ve světle svíčky se podíval do tváře onoho tajemného kněze a s hrůzou zjistil, že se dívá do prázdných očních důlků. Byl to kostlivec a on málem strachy oněměl. Nohy mu ztěžkly, z místa se nemohl ani pohnout a z hrdla nevydal ani hlásku. Statečně mrtvému mnichovi pomohl dokončit mši, který mu poté poděkoval. Jednou za svého života si vzal dopředu peníze na zádušní mši, kterou nevykonal. Každý rok v onen den musel hledat živého člověka, ale nikoho k sobě nenašel. Několik zbloudilců na hřbitově po zjištění s kým měli čest, tak úlekem zemřelo, a někteří se pomátli na rozumu. Po tomto vysvobození onoho ducha, se už nikdy v kapli nezjevil, ale stejně se nedoporučuje být na tomto starobylém hřbitově přes noc. Dějí se tady prazvláštní věci.

Jedna místní žena zaspala u hrobu svého manžela a probudila se ve chvíli, kdy z kostela zazněly varhany.

Šla se podívat dovnitř a hodně lidí vůbec neznala. Po bližším pozorování zjistila, že se jedná o zemřelé, kteří vylézají z hrobu a šli na půlnoční. Najednou poznala nedávno zemřelou sousedku, která se k ní přitočila a řekla jí, aby okamžitě odtud odešla nebo že s ní bude doopravdy zle. Ale musí nechat na hřbitově svůj kabátek, aby všichni mysleli, že je jedna z nich. Ustrašená žena poslechla a jako v mámení došla domů. Dva dny ležela v posteli a čekala, zdali se nebude něco dít. Nic se nepřihodilo a tak třetí den zašla na hřbitov a její kabátek byl neporušený tam, kam ho položila. Už ho tam nechala. Našla ho však jiná žena, která si ho vzala domů a ta záhy zemřela. Přitom byla úplně zdravá, ale ve tváři měla smrtelný výjev strachu. To byla ta zemřelá sousedka, která si pro kabátec přišla. Proto neradno si z kašpersko-horského hřbitova něco brát.

Kdo tak učiní, špatně skončí. Možná i ten zloděj zázračné sošky svaté Anny.

Obří hrad – nejvýše položená keltská svatyně u nás. Najdeme ji nad osadou Popelnou nedaleko od Kašperských Hor. Kdysi se říkalo, že zde bylo i hradiště. Či také sídlo obrů. Přes den tady každý obdivuje nádhernou šumavskou přírodu, ale v noci je to jiná. Pokud tady někdo přenocuje, je buzen hlomozem, který vydávají zdejší obři. Jindy se probudivším zjevují tajemné postavy v kůžích a s parohy na hlavě. Lidé mají divné a stísněné pocity. Z krásné noci se během chvilky stane bouřka s blesky a hromobitím a člověk, který se zde nachází se modlí, aby se dožil rána. Stalo se několikrát, zejména v zimě, že druhý den našli domácí lidé nešťastníka dole pod kamenným mořem mrtvého. Nedoporučuje se, aby tady někdo přenocoval.

Mouřenec – tajemný vrch nad Otavou s pozdně románským kostelem sv. Mauritia. Při jeho stavbě proběhla velká bitva nových lidí, kteří přišli tento kraj osídlovat s původními pohany, kteří svým způsobem života patřili do starého světa černé magie a uctívali Černoboga, a kterým pomáhali i samotní šumavští obři. Pro nové lidi jednoho boha bylo postavením jejich svatostánku vítězstvím a místem kladné energie. Jenže někoho, i dnes, přepadává na tomto místě nesmírně ukrutná vnitřní bolest a trudomyslnost nad zabitími lidmi, i když je tomu už přes tisíc let.

Vedle kostela se nachází kostnice, která vznikla jako úložiště starých kostí, ze starých hrobů, aby se uvolnilo místo pro spoustu zemřelých v průběhu třicetileté války. Jednou se tam vypravili dva mládenci z Dlouhé Vsi. Oni vlastně šli z Rejštejna domů a rychlé stmívání je na cestě překvapilo. Nahoře uviděli světýlko, tak si řekli, že je to u hrobaře, a že tam přenocují. Jenže v chaloupce před hřbitovem to nebylo, hrobař nebyl doma,

a světlo šlo z kostnice. Přistoupili opatrně k otevřeným dveřím a spatřili dva kostlivce, jak hrají kuželky s jinými lidskými lebkami. Když se na ně umrlci podívali, tak se mládenci strachy skáceli k zemi. Ráno je našli mrtvé s vytřeštěnýma očima.

Švédské hroby – najdeme je nedaleko od Mouřence při cestě na Palvínov. Za doby hrozné třicetileté války přitáhli Švédové i do této části Šumavy. Byli hladoví a lační po kořisti. Loupili a vraždili a nic jim nebylo svaté. Nedaleko bydlel rolník s mladou ženou, a protože žili osamoceně od vesnice, tak se právem obávali.

Vykopali kolem chaloupky hluboký příkop a na dno umístili rošt se špičatými hroty. Vše pečlivě zakryli a čekali na vojáky. Za pár dní je zpozorovala hlídka a v noci přišel k chaloupce celý oddíl. Mysleli si, že to bude snadné sousto, ale jakmile všichni stoupli na slabé soušky, tak se propadli. Někteří byli zraněni těžce, jiní lehce, ale v tom překvapení byli zmatení. V tom z chaloupky vyběhl muž se svojí ženou a připravenými vidlemi dokonali ono dílo zkázy. Když byli všichni vojáci mrtví, tak celý příkop zaházeli. Švédové narazili na odpor na více místech, tak se časem stáhli a táhli do jiných krajů. Duše mrtvých vojáků za dlouhých nocí bloudili v okolí a klepali také na okénku zmíněného rolníka, který je připravil o život. Dožadovali se pohřbení na nedalekém Mouřenci. Rolník měl toho plnou hlavu, tak chaloupku zapálil a s celou rodinou se odstěhoval daleko odtud na jiné místo. Až po válce se vrátil a postavil zde malou kapličku. Nikdo se dodnes tady neodvážil něco postavit, natož tady bydlet. Duchové tady bloudí dodnes.

Klenová – hrad se zámkem u Klatov. Po husitských válkách za časů krále Jiřího z Poděbrad přišli na Klenovou polští mniši a žádali o přenocování. Jakmile se to dozvěděl hradní pán Přibík, dal je okamžitě dovést na hrad. Byl horlivým kališníkem a začal mnichy vyslýchat. Domníval se, že jdou do Říma žalovat papeži, že se Jan z Rokycan stane arcibiskupem. Marně mu vysvětlovali, že jsou z Polska do Bavor do spřízněného kláštera. Přibík jim nevěřil a kázal je vhodit do hladomorny. Jednoho po druhém mučil, ale žádné odpovědi se nedočkal. Časem ho to přestalo bavit, tak je nechal v hladomorně umřít. Někteří mniši umřeli dříve na fyzické utrpení po výsleších, jiní později na nedostatek pití a jídla. Od té doby každý rok v tyto nešťastné dny bylo ze sklepení věže slýcháváno teskné naříkání, pláč a někdy i andělské zpěvy. Zbrojnoši se tomuto místu vyhýbali, neboť někteří tvrdili, že vídávali bílé tváře, které je pouhým pohledem přiváděli k šílenosti. Dodnes se nikdo neodváží v těchto místech být přes noc. Pár lidí to zkusilo, ale měli takové strašné sny, že druhý den odtud odešli a na hrad se už nikdy nevrátili.

Z tohoto rodu pocházela jedna hraběnka, která na přelomu 17. a 18. století vládla svému panství tvrdou rukou. Poddané týrala takovým způsobem, že z nich málem „sedřela kůži“. Sama žila v přepychu a svým chováním dávala každému najevo, jak je bohatá. Byla k tomu i zlá. Však se o ní mluvilo i v Praze i ve Vídni. Když se blížily její poslední dny, tak vstala z lůžka a v sále všem shromážděným přítomným sdělila, že za své špatné skutky bude v pekle na věky zatracena. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, tak hraběnka dupla nohou. Z parketu vyšlehl plamen a celou hraběnku zachvátil. V mžiku se plamen ztratil a hraběnka se skácela k zemi. Byla v tu chvíli mrtvá, ale v očích jí svítily pekelné plamínky. Vypálenou díru nešlo nikdy odstranit, a když nový majitel hrabě Stadion položil nové parkety udělala se na tom místě tmavá skvrna. Ani ta nešla odstranit, proto jí zakryly kobercem. Kdo se na dodnes na toto místo postaví a je špatným člověkem, tak ho pekelný plamen zachvátí.

Drslavice – vesnice u Klatov. Nedaleko stojí buližníková skála, odkud se ozývá tajemná hudba. Každý místní se tomuto místu v noci vyhýbá, protože se v minulosti několikrát stalo, že tam někdo přespal, a do rána nebyl mezi živými. Jednomu chalupníkovi se přesto podařilo přežít a s hrůzou ostatním vyprávěl, že viděl svatební průvod divných mlčících lidí, kteří po hostině divoce tancovali, a když ho spatřili, tak ho lákali k sobě do kola. Tento chalupník měl štěstí, že zachoval zdravý rozum a utekl. Staří lidé si vzpomínali na bohatou svatbu, kdysi dávno konanou. Svatebčany na cestě zastihla strašlivá bouře a tak se ukryly pod zmíněnou skálu. Do té skály uhodil ohromný blesk, a utržená část všechny zaživa pohřbila. Více méně tlakem rozmačkala. Dodnes tam nikdo nenocuje, ale také se zapomnělo, která skála v okolí to vlastně je.

Pušperk – zřícenina hradu nedaleko Poleně. V dávných dobách, ještě za přemyslovských králů, byl na hradě pánem jakýsi Bušek, kterého přepadl soused z Ruchomperku na Velkém Kouřimu a hrad mu vypálil. Zachránila se jen jeho mladá dcera, kterou pán z Ruchomperku zajal a odvezl si jí na svůj hrad. Chtěl jí původně pro svého syna, jako nevěstu. Asi vlivem špatného a zlého prostředí z ní vyrostla sice hezká, ale zlá a krutá dívka. Dokonce šikanovala i starého pána, který byl vlastně jejím věznitelem. Na radu svého rádce jí poslal na její rodný Pušperk, aby se zklidnila. Jenže tam naopak byla bez dozoru, s hrstkou svých věrných, a tak pořádala jen samé lovy a hostiny. Na všechny byla zlá a panovačná, jen na svého sokolníka byla milá a příjemná. Chtěla jeho lásku. Když jí mladý sokolník odmítl s tím, že již má svojí milou, tak ho nechala uvrhnout do hladomorny, aby přišel k rozumu. Po čase za ním přišla zjistit, zdali změnil názor, ale bylo to až po delším čase. Nevinný sokolník mezitím zemřel. Od té chvíle mladá paní neměla nikde stání a duch mrtvého jí stále pronásledoval. Už to nemohla vydržet a v zoufalství skočila z hradeb do příkopu. Sice jí pohřbili, ale bílé zjevení se od té doby na Pušperku objevuje a běda mladým chlapcům, kteří na ní narazí. Proto tam dodnes také nikdo nenocuje.

Orlovice – malá vesnička jižně od Pocinovic. Kolem Orlovické hory se dodnes vyskytuje jeden zapomenutý duch. Nejraději si vybírá osamělé chodce, kteří se v podvečer ještě potulují v těchto zalesněných končinách. Někdy jim skočí na záda a škrtí je. Někdy jako přízrak se plíží vedle nic netušícího člověka a v příhodné chvíli se mu zjeví a začne se mu sápat po krku. To potom se každý napadený strachem podělá a zachrání se jen útěkem. Kolikrát se stalo, že lidé, kteří tohoto ducha potkali, tak bloudili kolem hory až do rána, nežli je denní světlo vysvobodilo. Všichni za jednu noc zestárli o deset let a už nikdy v životě v tyto místa nevkročili.

Pohádka – samota nedaleko Čachrova. Byly tady kdysi tři statky a do dnešních dní se zachoval jen jeden tzv. Christlhof. Bydlela tu před dvěma sty lety stařena, která byla znalá přírodního léčitelství. V té době vyhořel skoro celý Čachrov a nevzdělaní lidé hledali viníka. Našli ho v osobě oné podivné stařeny, kterou označili za zlou čarodějnici. Zfanatizovaný dav vesničanů podlehl někomu (určitě se jednalo o skutečného viníka-žháře), byl vyvolán veřejný lynč a nebohá stařena byla ubita a ukamenována. Nežli zemřela, tak všechny místní proklela. Nikdo tady dlouho nevydržel. Stávaly se tu různé nevysvětlitelné věci a celkově zde lidé žijící neměli moc štěstí. Poslední obyvatelé, jakýsi Pangerlové byli po válce dáni do odsunu. Posledním majitelem Pohádky se stal v r. 1991 Ivan Roubal, který tady chtěl údajně soukromě hospodařit, ale po pravdě se tady skrýval. Dostihla ho jeho tajemná povaha a on vycítil strašidelnou sílu tohoto místa. V rozmezí tří let se zde zbavil pravděpodobně dvou těl svých obětí, které chladnokrevně zabil. Jiné tři těla se našla na místech vraždy v jiných částí republiky. Je možné, že na Pohádce skončily ještě další tři těla, která se dodnes nenašla. Říká se, že své oběti rozřezal a nechal je sežrat vietnamskými prasaty, které tady choval. Za prokazatelných pět vražd dostal v r. 1999 doživotí. Zemřel nedávno. Tomuto místu se vyhýbají všichni místní a statek je dnes ve zchátralém a neobyvatelném stavu. Senzacechtiví lidé z celé republiky sem jezdí a pátrají po něčem, ani neví po čem. Někteří, kteří zde přespali, nezahmouřili celou noc oko a cítili, že jsou jaksi hlídáni. Tito dotyční sem už v životě nikdy nepřijeli. Ani přes boží den tady není příjemné prostředí.

Sloní potok – dnes řečený Radešovský, dle vesnice Radešov nedaleko Rejštejna. Je to k nevíře, ale na tomto malém potoce bylo v minulosti celkem pět vodních děl. U Vatětic byla papírna, která byla mimo jiných i v majetku Gottlieba Geislera. Jeho společníkem byl jakýsi Hugo Schenk. Ten pobýval ve Vídni, kde se seznamoval s osamělými ženami. Lákal je obligátně na klidný zajištěný život na Šumavě. Po příjezdu těchto dam do vatětické papírny, po nějakém čase ony ženy zmizely. Schenk jen lakonicky odpovídal, že odjely zpátky domů. Popravdě však bylo všechno jinak. Schenk ženy oloupil a potom je bestiálně zavraždil. Jejich těla tajně zakopával v okolí. Většinu z nich podřezal. Usvědčil ho prsten, který patřil jedné ze zavražděných. Při jednom z dalších seznámeních ho poznala sestra oné dotyčné. Policie Schenka zatkla a on se při výsleších přiznal k mnoha mordům. Údajně jich bylo mezi 10 až 20. Všechny těla se nenašly, ale stejně šlo o mimořádný případ a Schenk si vysloužil nálepku masového vraha. Sice byl oběšen (1884), ale jeho duch nemá pokoje a stále bloudí kolem vatětické papírny. Zejména starší ženy zde mají stísněný pocit. Dnes je papírna, pozdější mlýn v ruinách a zarostlý vegetací. Přesto se nedoporučuje tady pobývat v noci. Kvílející a světélkující duše mnoho lidí vystraší. Ono je velké štěstí, že skoro nikdo neví, kde to je. Jedná se o místo velmi tragické.

Ve Sloním potoce také údajně byli záhadné bytosti, které měli silné a dlouhé paže, které používali k lezení. Žili pod velkým balvanem a vylézali jen v noci. Kdo se s nimi potkal zle skončil. Někdy byl jen utopen, jindy zase roztrhán. Jednou chtěl jakýsi sedlák obrovský kámen odvalit a jejich doupě prozkoumat. Nežli však došlo na samotnou akci, tak náhle zemřel. Nikdo přesně neví, jaký to byl balvan, takže se radši nedoporučuje kutat v jakékoliv skále v okolí. Nikdy nevíte, zdali je to vchod k oněm strašným démonům.

Bílý potok – levý přítok řeky Úhlavy, který teče ze svahu bájného Svarohu. Vždycky tady rostly mohutné a statné stromy. Jeden takový si vyhlédl zdejší dřevař. Udělal první řez a vložil klín. Vzal palici a první ranou vrazil klín do stromu. V tu chvíli vyskočil ze stromu mužíček, ale jakmile spatřil dřevaře lekl se a skočil zpátky do stromu. Dřevař uhodil podruhé, a mužíček se objevil podruhé. To už dřevaře prosil, aby svého konání nechal, že mu dá více peněz nežli za dřevo z toho stromu. Plakal, prosil, ale dřevařovo srdce bylo zlé a neoblomné. Nakonec dřevař popadl sekeru a mužíčkovi usekl hlavu. A to neměl dělat. Z hlavy teklo tolik krve, že najednou se tady utvořil pramen a krev tekla ke dřevařovým nohám. Ten se lekl a chtěl utéct, jenže krev se mu nalepila na boty a ty ho táhly k zemi. S vypětím všech sil se doplazil k Bílému potoku, kde mu však hlava padla do vody a on se utopil. Dodnes je v lesích kolem Bílého potoka slyšet dřevařův nářek a vůbec se nedoporučuje tady kácet naše šumavské velikány. Nikdy nevíte v kterém stromě bydlí lesní stromový mužíček.

Zlatý potok – pravý přítok Losenice pod Kašperskými Horami. Kdysi tady bylo tolik zlata, že stačilo jen rýžovat písek. Když se zlato z potoka ztratilo, lidé začali kutat zlaté žíly ve skalách. Ve dne to nebyl problém, ale v noci se to nelíbilo místním permoníkům. Chtěli mít klid na svoji práci. Taky se jim nelíbilo, když místní havíři v noci chodili na ryby. Jednalo se o pytláctví, neboť se jednalo o ryby nepřiznané. Také permoníci chodili v noci lovit pro svoji potřebu a nepotřebovali tudíž žádné obecenstvo. Do Amálina údolí chodilo často několik místních, kteří si z permoníků nic nedělali. Jednou takhle seděli pytláci opět u vody, když najednou se nad nimi ozvala rána a ze skály vystoupili skřítci, jeden po druhém. Pytláci dostali strach a chtěli utéct. Nohy jim však zkameněly, tudíž zůstali na místě a upřeně koukali na skřítky. Permoníci si sundali hlavy z krků a rukama jim zahrozili a ukázali na svoje hlavy. To znamenalo, že pokud nenechají své nekalé činnosti, tak přijdou o své hlavy. Následovala opět hřmotná rána a celý výjev zmizel. Během několika dní o tom vědělo celé okolí a nikdo již v noci ryby nelovil. Dodnes ve Zlatém potoce a na Losenici nenajdete v noci ani jednoho rybáře.

Lešišov – malá vesnička u Hrádku u Sušice. Všichni známe památnou a pověstnou lešišovskou lípu. Kdysi dávno musela být obrovská, neboť ještě dnes, kdy roste jen její jedna část kmene je obvod několikametrový. Taky se jí říkalo lípa loupežnická. To proto, že v její dutině se ukrývala, či byl vchod, do loupežnické skrýše. Kdo loupežníky sledoval až do útrob lípy nikdy už světlo boží neviděl.

Mokrosuky – obec nedaleko Sušice, sousedící s Lešišovem. I tady mají památný strom, dub, který v sobě ukrývá strašidelnou pověst. Ta říká, že jsou zde k vidění svítící lebky. Jde o zakopané oběti z dob Třicetileté války. Jsou to švédští vojáci, kteří zde zemřeli. Jak, nevíme. V každém případě jsou noci, kdy se jako kostlivci zjevují a v očích jim září pronikavé červené světlo. Kdo se s nimi nějak zaplete, špatně skončí. V srpnu 2005 se v bouřce pod dubem schovaly dvě dívky a do dubu uhodil blesk. Po rychlé letecké záchraně byly jejich životy ušetřeny. Dnes je kolem dubu plot, neboť dodnes místní lidé věří, že veškerá neštěstí v okolí stromu se staly z důvodu rušení pietního místa zemřelých. A v noci už vůbec se tam nikdo neodváží nocovat.

Řetenice – obec u Kašperských Hor. Tady měly a stále mají tajemné buky. Jednou se v místní hospodě dohodla skupina dřevařů, že porazí ten největší, aby byly peníze na pouť. Sotva však zaťali do tvrdého dřeva sekery, ty okamžitě od kmene odletěly. Zkusili podruhé, potřetí, ale žádný úspěch. Došli tedy do Kašperek na faru, aby jim farář nástroje posvětil. Výsledek se dostavil a oni strom roštěpili na dvě poloviny. Jejich předák se mezi tyto dvě poloviny stromu postavil a holejbal se nad tajemnými mocnostmi, že strom neuchránily. Že on je mocnější nežli ony. V tu chvíli se zem zachvěla a obě poloviny stromu se zase spojily. I s tím dřevařem uvnitř. Buk stál opět ve svém spanilém postavení, jen z tenoučké trhlinky vytékal slabý pramínek krve. Všichni, kteří toto viděli na vlastní oči, již nikdy na tyto buky své ruce nesáhly. Dodnes se nikdo neodváží na zdejší buky sáhnout.

Horská Kvilda – známé šumavské turistické místo. Nejen tady, ale v na celé Šumavě byl zvyk používání umrlčích prken. Pověstí a příběhů o nich je celá řada. Jedna však je konkrétně k této osadě. Pocházel odtud jeden mladík, který uzavřel sázku, že ukradne jedno prkno, a na něm se vyspí.  Byl sice varován, ale on byl tak trochu vychloubač. O Dušičkách tak učinil. Jenže nežli prkno donesl domů, tak ho po cestě stihl trest. Prkno bylo těžší a těžší a mládenec pod jeho tíhou padl k zemi. Tlakem mu prkno drtilo hruď a málem by byl rozmačkán, kdyby ho přátelé nenašli. Deset chlapů muselo napnout všechny své síly, aby prkno od chudáka odtrhly. Když ho donesli domů, zhrozili se. Ze statného zdravého mladíka byl najednou neduživý bělovlasý stařec. Žil ještě nějaký rok, ale nikdy nepromluvil a stále se celý třásl. A v očích měl strach. Příhoda se rozletěla jako pták po celé Šumavě a dodnes nikdo jeho kousek nenapodobil. Každý se bojí, i dnes.

Velhartice – hodně známé místo v celých Čechách ohledně hradu Buška z Velhartic, přítele císaře Karla IV.

Nedaleko za městečkem najdeme hřbitov s kostelem sv. Máří Magdaleny. Na štítu kostela se dodnes objevuje neznámá tvář zdejšího ducha. Někdo tvrdí, že se jedná o nedaleko odtud tragicky zesnulou hradní paní. Jiní tvrdí, že obličej patří oné dívce, která stále milovala svého milého, i když ten byl již několik měsíců mrtvý.

Od nepaměti se zde vypráví příběh, možná že již od dob Velké Moravy, respektive od dob prvního slovanského osídlení, kdy se na zdejším pohanském pohřebišti pokoušeli naši předci oživit mrtvého člověka. Z jakého důvodu nevíme, ale místo je situováno v rohu nynějšího hřbitova. Karel Jaromír Erben se nechal tímto tajemným příběhem inspirovat a do své Kytice vložil hororovou baladu „Svatební košile“. Děj je všeobecně známý. To jedna milá toužila po svém milém, který byl dlouhý čas v cizině (na vojně) a rouhala se k Panně Marii. Jednou v noci jí bylo vyslyšeno a její milý k ní přišel a žádal po ní, aby s ním šla, že si jí vezme za ženu. Nevěděla, že již byl mrtvý, tak šla. Až po cestě poznala s kým jde. Na hřbitově mu utekla a schovala se do márnice. Po šílené noci plné hrůzy jí nakonec zachránilo pravé modlení. Ženich se vrátil do říše mrtvých a ona do reálné skutečnosti.

Je zde však ještě jedna věc. V bočním vchodu na podlaze nalezneme starobylý kamenný kříž vsazený do dlažby. Nedoporučuje se přes něj chodit, protože se jedná o památku na shořelý původní dřevěný kostelík, z kterého zbyla právě jen tato dlažba. Uvnitř se kdysi dávno ukryly ženy a děti před nepřáteli. Ti, když to zjistili, tak celý kostelík zapálili a nevinní vesničané tam všichni do jednoho na oné podlaze uhořeli. Hrůza, smrtelný křik a pláč, které jsou v těchto místech zaznamenány jsou citlivými jedinci vnímány dodnes.

Nýrsko – známé šumavské městečko. Kdysi tady žil šikovný truhlář Franci. Dělal pěkně a zároveň levně. Aby ne, když ke své práci používal dřevo z umrlčích prken, které byly porůznu v celém okolí. Jednou za ním přišla bohatá mlynářka, že potřebuje pro svoji dceru manželské postele. Po svatbě a po honosné hostině šli mladí spát. Jaké bylo jejich překvapení, když se o půlnoci kolem postele objevili dva kostlivci a žádali svoje prkna. Popotahovali se o postel, s kterou rajtovali po celé místnosti. Novomanželé strachy ani nedutali, jen zuby jim cvakali. Kostlivci postel rozebrali a svoje prkna si odnesli. Na Francka se vše provalilo a musel všem nahradit škodu. Jako chuďas byl z Nýrska vyhnán a nikdo nevěděl jak skončil. Co však víme je, že se místní v noci vyhýbali zdejšímu hřbitovu, neboť vždycky o půlnoci z hrobu vylezly mrtvoly, aby zkontrolovaly, zdali jsou jejich umrlčí prkna na svém místě. A platí do i dnes.

Otín – vesnička se zámkem nedaleko Klatov. V dávných dobách zde byla zemanská tvrz na které sídlil zeman se svojí ženou. Po čase zeman zemřel a všem bylo divné, že zemanka je stále mladá. Uběhlo několik let a zemanka se nevdala, žila sama na tvrzi a nikoho, kromě různých starých bab k sobě nepouštěla. Od té doby se začaly na tvrzi dít zvláštní věci. Každý se těchto strašidelných výjevů a zvuků bál, takže v noci nikdo ven nevycházel. To samé se dělo i v okolí. Lidé poznali, že zemanka je čarodějnice a tvrz poskytla jako útočiště ostatním svým kolegyním. Jednou o úplňku vykonali obřad mladosti. K tomu potřebovali mladou pannu. V nedaleké vsi našli jednu a pod záminkou jí dovlekli na tvrz, kde jí zabili. Její otec je tajně sledoval a ráno vzburcoval ostatní. Ozbrojení vesničané vtrhli do tvrze a všechny babizny zajali. Když našli zavražděnou pannu, tak založili oheň a všechny čarodějnice na místě za živa upálili. Potom celou tvrz rozvalili, aby už nikdo tady nemohl žít. Časem se kámen rozvezl po okolí na základy nových chalup, takže čarodějnická tvrz zmizela z povrchu zemského. Dodnes je však tady zaznamenám otisk zla a některé lidi to přitahuje. Jako například před lety pana Müllera, který zámek koupil a dělal zde s nezletilými chlapci nepopisovatelné věci.

Dále se povídá, že jedna čarodějnice onu pogromu přežila a v přestrojení tady žije dodnes. Umí se převtělit v černého psa a dovede i jinak škodit. Proto někteří lidé se zde necítí dobře a v noci kolem zámku nikoho neuvidíte. Pokud ano, patří ke druhé straně.

Klatovy – všude známé okresní město. I ono má svá tajemná a strašidelná místa. Ve Václavské ulici zabil radní Byslav svého synovce, protože nežil příkladným životem. Vše se provalilo na radnici při zasedání městské rady, kdy se všem zjevil sv. Václav a v ruce držel hlavu nešťastného mladíka, kterou onen radní ve sklepě svého domu v noci usekl a na místě zakopal. Tento dům ve Václavské ulici je dodnes poznamenám a nikomu se zde dlouhodobě nedaří ani žít, ani podnikat. A po půlnoci tady radši nechoďte.

Jiné místo, kde člověk v noci nevydrží, je v místech mezi radnicí a jezuitským kostelem. Pod zemí jsou totiž vězeňské kobky. To jednou radní Hlava si myslel na krásnou mladou ztepilou vdovu Aničku. Nadbíhal jí, ale neměl šanci. Nebylo to v tom, že byl starší, ale v tom, že byl zlý a neměl charakter. Dlouho mu odolával, ale on vymyslel lstivý plán. Nařknul jí, že kdysi zabila své narozené dítě. Byla okamžitě vzata do vězení a katem v mučírně Černé věži tvrdě vyslýchána. Jako chudá, bez pomoci a bez peněz něco ovlivnit, neměla šanci. Bylo věřeno radnímu, který přinesl od rychtáře jedné z okolních vesnic potvrzení, že se tak před lety skutečně nalezlo novorozenecké tělíčko. Ale čí bylo, to se nezkoumalo. Další den se mělo přistoupit k vyššímu stupni výslechu a to by Anička nevydržela. A ona to věděla. Nikoho na světě neměla, tak celou noc proplakala a modlila se za vykoupení její duše. Ráno jí našli mrtvou. Asi těch nevinných lidí bylo ve vězení více, protože toto místo není vůbec na rozjímání příjemné. Když tady byla vinárna Pod Černou věží v provozu, tak nebyla noc, aby se zde něco špatného nestalo. Kolem kostela občas někdo v noci potká duchy zemřelé těhotné jeptišky(?) a jiných nebožáků, kteří byli omylem zavřeni do katakomb a tam hlady zemřeli.

Třetí místo v Klatovech, které není vhodné v noci se špatným úmyslem navštěvovat, je popravčí vršíček „Na Spravedlnosti“. Kdysi tam stávala šibenice, neboť obecný lid dostával provaz. Jen pán měl tu výsadu, že trest smrti byl vykonán stětím hlavy ostrým mečem. Rychle a bezbolestně. Tomuto místu se říkávalo „Na Stínadlech“.  Klatovský Šibenický vršek zažil mnohé. Smrt zločinců a vrahů, ale také smrt nevinných lidí. Jednou z nich byla i služebná Márinka běšínského pána Jana. Zamilovala se do něho. Nejprve mu to lichotilo, dělalo dobře, ale později, když Márinka chtěla, aby si jí pán vzal, tak on začal přemýšlet jak by se jí zbavil. Obvinil jí z čarodějnictví a soud mu vyhověl. Mladý dívčí život skončil na šibenici. Dodnes je v den výročí nespravedlivé popravy slyšet celou noc smutné a teskné naříkání. Kdo není dobrého srdce, tak ten prý zešílí. Jelikož se přesně neví onen osudný den, tak někteří lidé tam nechodí vůbec.