Přátelé české historie

Levora – Křížovice sobota 25. července 2020, 14:00 hodin, průběh slavnosti

Vážené dámy, vážení pánové, vážení přátelé.

Je mě velkým potěšením přivítat vás všechny, zde v Křížovicích, na vzpomínkové akci věnovanou ke stému výročí narození velmi zajímavého člověka, ale hlavně malíře našeho krásného pošumavského kraje - Vladimíra Levory. Při této příležitosti odhalíme pamětní destičku. Iniciátorem této akce je náš občanský spolek Přátelé české historie z Klatov, jehož členové jsou tady zastoupeni v hojném počtu. Všechny je srdečně vítám. Rád vítám a pozdravuji příbuzné Vladimíra Levory, v čele s panem doktorem Václavem Brandem, neboť jeho otec byl bratrancem výše zmiňovaného malíře Levory. Dále vítám paní Alenu Žižkovou, předsedkyni osadního výboru obce Křížovice a pana Vlastimila Sachra, náčelníka místního sboru dobrovolných hasičů. I oni mají dnes v obci velkou společenskou akci.

- Krátké slovo paní Aleny Žižkové.

Dále srdečně vítám, bohužel jen na dálku, paní Hanu Kristovou, ředitelku Galerie Klatovy/Klenová.  S touto institucí náš spolek dokázal vrátit horní portál na barokní lékárnu na klatovském náměstí, včetně hlavy bájného bílého jednorožce. Plus krásná akce na Loretě v rámci barokních západních Čech. Spolupráce byla lidsky příkladná, za což si zaslouží poděkování. Klatovská galerie v lednu letošního roku připravila pro veřejnost velmi obsáhlou výstavu k Levorově tvorbě.

Dále srdečně vítám pana Michala Polcara s chotí Janou a pana Vlastimila Trojana, kteří nás poctí svým umem.   Dále také srdečně vítám manžele Špedlovi, paní Jarmilu a pana Miroslava, jejich první písničku „V zapadlé vísce pod Šumavou“, jsme měli možnost nyní slyšet. Další budou následovat.

 - Teď bych poprosil naší členku paní Růženu Bauerovou o „Malé slovo o rodném kraji“.

Následuje životopis Vladimíra Levory. (přečte Ivan Rubáš cca ve 14:15)

Možná někoho bude mé čtení svojí délkou unavovat, ale přesto si myslím, že je nutné jeho život tady zmínit.

Vladimír Levora se narodil 14. července 1920, velmi pravděpodobně tady v této chaloupce čp. 26. Co však víme jistě, že zde prožil rané dětství a v mládí sem často jezdil za dědou a babičkou. Těmi byli František a Karolína Brandovi. Děda byl místní dudák, pocházející z Pečetína, oblíbený po celém širokém okolí. Však ho Vladimír později namaloval. Rodiče Vladimíra byli Emanuel Levora, obuvník z Dobřan a Anna, dcera dudáka Františka Branda. Otec Emanuel sloužil na konci 1. světové války, až do konce roku 1920 v Klatovech u 4. jezdeckého pluku, hovorově řečeno „u dragounů“. V Klatovech se také s Annou seznámili a vznikla z toho velká láska. Svatbu měli 24. ledna roku 1920 v nedalekých Zdebořicích a v červenci toho roku se narodil Vladimír. Otec si záhy našel zaměstnání v Plzni, byt, a mladá maminka Anna s malým Vladimírem se za ním přistěhovali. V tomto období let 1921 až 1926 prožil malý Vladimír své dětství střídavě v Plzni a v Křížovicích. V roce 1926 nastoupil do obecní školy a v roce 1931 do druhé čsl. reálky. Veškeré prázdniny jezdil do Křížovic, kde nasál svoji celoživotní lásku ke krajině Pošumaví. Již na škole inklinoval k výtvarnému umění, tudíž vynikal v kreslení. Učitelem a oporou mu byl akademický malíř František Koliha. Vladimír měl venkovský základ, tudíž také vynikal v tělocviku. Byl příkladným členem Sokola, a to včetně sokolských zásad. Právě tyto dvě činnosti, malování a výborná fyzická zdatnost ho provázely celým životem a dá se říci, že mu zachránily život.

Po maturitě v červnu 1939, již za protektorátu, utekl se svým kamarádem Vladimírem Ptáčníkem do Polska. Vyvíjel studentskou protinacistickou činnost a zjistil, že byl udán. Bohužel za to trpěli rodiče, neboť byli internováni do sběrného tábora ve Svatobořicích u Kyjova. Zde byli až do konce války. Mezitím se Levora přihlásil na britský konzulát a nechybělo mnoho, vlastně pět dní, kdy měl odjet do Anglie. Osud byl však jiného mínění a po napadení Polska nacistickým Německem utíkali s ostatními krajany na východ. Po čtrnácti dnech byl však zahájen útok Sovětského svazu na Polsko a všichni byli zajati. Nejdříve byli posláni na Volyň, kde měli založit kolchoz, a Levora začal učit. Tato idyla netrvala dlouho a sovětská tajná policie (NKVD) si pro všechny přišla. Odvezli je na Sibiř do pracovních táborů zvaných gulag, kde Levora zažil na vlastní kůži a viděl na vlastní oči zrůdnost celého systému. Ve Vorkuťlagu (těžba uhlí), ho od smrti zachránila jeho fyzické výbava a také náhoda. Tou bylo jeho náhodné vyobrazení Lenina a Stalina. To se zalíbilo nadřízeným a Levora se stal jakýmsi agitačním pracovníkem celého tábora.

Po amnestii pro zajaté čsl. občany v roce 1942 nastal přesun do Buzuluku, kam Levora s ostatními vstoupil do nově vytvořeného 1. čsl. polního praporu. Po tvrdém výcviku byl začleněn ke kulometné četě a vyslán na frontu. Hned první setkání s pravou válkou byla bitva o Sokolovo. Však tam padla kolem něho většina jeho kamarádů. I on samotný byl těžce raněn, střelou do kolena. To byl březen 1943. Následovala roční zdravotní anabáze, ve které šlo o amputaci nohy nebo o její záchranu. Mistrná operace se povedla a Levora se v létě 1944 vrátil na frontu. Byl již však půl roku zařazen do náhradního útvaru a plnil funkci proviantního důstojníka. Mezitím si však našel v nemocnici lásku, snad se i vzali, a narodila se mu dcera Valérie. V týlu fronty osvobozoval svoji vlast a šťastně všechno přežil.

Po válce se vrátil do Plzně. Do roku 1946 sloužil ještě v armádě, ale začal být citlivý na politické rozkazy a na změnu celé armádní koncepce, která kopírovala „rudou“ armádu. Po propuštění pracoval jako úředník v plzeňské živnostenské komoře (do roku 1951), následně jako rýsovač ve Škodovce (do r. 1955). Mezitím se seznámil s Drahoslavou Bretlovou z Přeštic a v červnu 1948 se v přeštickém kostele vzali. V roce 1951 se jim narodila dcera Vladimíra a o 12 let později, v roce 1963, syn Jan. Mezitím si Levora dodělal tříleté pedagogické výtvarné vzdělání na Universitě Karlově – pobočka Plzeň a od roku 1955 se mu splnil životní sen. Stal se malířem na volné noze v rámci svobodného povolání. V těchto pohnutých 50-tých letech 20. století se naplno projevila lidská závist, pomluvy a zloba. Levora, také začal sepisovat své vzpomínky z války, zejména z gulagu. Od „přátel“ se tyto informace dostaly k StB. Následovaly falešné sliby, výhružky a nakonec zatčení. Výsledkem byl soud, kde byl Levora shledán vinným za pobuřování proti republice a za hanobení Sovětského svazu. Dostal 18 měsíců žaláře ve Valdicích a stal se politickým vězněm. I zde ho zachránila fyzické kondice, kdy dal cikánům po „čuni“ a umění malovat.

Po propuštění se přestěhoval do Klatov, kde ho nikdo neznal, a začal zase znova. Nejprve jako výtvarník v Kozaku (do r. 1961), posléze jako vedoucí výpravy v divadle (do r. 1963). Na radu přátel přešel do Osvěty (Dům osvěty, předchůdce OKS – MěKS), kde si začal plnit svůj druhý životní pracovní sen, zřídit okresní galerii výtvarného umění. Našel prostory na zámku Klenová a vše doslova „vydupal“ ze země. Koncem roku 1964 bylo vše připraveno, a od 1. ledna se stal jejím prvním ředitelem. Byly to krásné a šťastné roky. Bohužel však přišla normalizace a Levorovy názory se do této doby nehodily. V roce 1973 byla galerie jako samostatná instituce zrušena a převedena pod muzeum. Levora musel Klenovou opustit a docházel posléze do muzea restaurovat obrazy. To však již přišel rok 1975, kdy Levora využil zákon o vojenské službě v cizině a v 55 letech odešel do důchodu. Našel si byt v Kollárově ulici čp. 224/II., kde si zřídil ateliér a naplno se věnoval malování, hlavně krajinomalbě. To bylo jeho nejklidnější období. Bydlela s ním jeho maminka, která se dožila 91 let (zemřela v lednu r. 1988). Otec zemřel již v březnu 1961. Levora se dožil společenských změn, pádu komunistického režimu na konci roku 1989. Galerie mu k jeho 70tinám v roce 1991 připravila velkou výstavu, která byla takovou morální satisfakcí.  Jeho život byl vyplněný paradoxy dějin 20. století. Na jeho životě by se daly učit dějiny, ne ty velké překrucované, ale ty malé lidské, obyčejných lidí.  Životní cesta Vladimíra Levory skončila 17. května roku 1999, kdy zemřel…

…“To není pravda“… divadelní výstup pana Vlastimila Trojana. Sekunduje moderátor Ivan Rubáš. (14:25 - 14: 30) …“Když už jste tady, mistře Levoro, tak si pojďte odhalit svoji pamětní destičku“…

Odhalení pamětní desky. Tohoto úkolu se zhostí pánové Vlastimil Trojan (alias Vl. Levora), Miloslav Řezáč (za spolek), Václav Brand (za příbuzenstvo) a Michal Polcar (za hosty a přátelé). (14:35).

- Krátké slovo Michala Polcara.

Následuje vynikající pěvecký výstup pana Michala Polcara, který zazpívá svojí autorskou písničku věnovanou Vladimíru Levorovi.

Na závěr chci vyslovit velké poděkování všem přítomným nejen za účast, ale hlavně za podporu dobrých věcí, které spolek Přátelé české historie v rámci veřejné osvěty, vykonává. Vždy je nějaká myšlenka, která lidi spojuje. A pokud držíme pohromadě, tak překonáme více, nežli člověk sám samostatně. To platilo dříve, a platí stále. Proto také srdečné pozvání na malé pohoštění do restaurace „U Potužáků“ v Číhani, a posezení při muzice. Občerstvení připravily: Pavla Potužáková a Helena Šmucrová z našeho spolku.

Na úplný závěr nám manželé Špedlovi ještě zazpívají a zahrají písničku „Chaloupky pod horama“. Pokud znáte slova, můžete zpívat také. Prostě hezký konec, jak má být. (cca 14:55- 15:00).