Přátelé české historie

                      Pechanovy boží muka

Hodně obyvatel města Klatov, zejména bydlících v Podhůrčí anebo na Domažlickém předměstí, zná a ví, kde se nacházejí tyto žulová starobylá boží muka vytvořená roku 1705. Tato nemovitá kulturní památka č. 2722 má v dolejší čtvercové části různě tesané ornamenty, například hřeby, tulipány, hrnec a také nápisy – IHS – S MARIA OR – 1705 – IAN PECHAN – KOZIELVCH. Na vrcholu kulatého žulového sloupu je lucernička a na každé světové straně je uvnitř vytesána postava. V tomto případě znázorňuje Pannu Marii Klatovskou, sv. Jana Nepomuckého, sv. Martina a svatou Annu. Vysoké jsou cca 440 cm a zajímavostí je, že vršek základního podstavce je ve stejné výšce jako ochoz Černé věže. Neméně zajímavý je i důvod jejich vzniku. Někdo kdysi povídal, že proto, že starý Pechan býval velmi zbožným mužem. Druhá pověst, zaznamenaná i Josefem Biskupem, bezděkovským učitelem a vydaná knižně v r. 1937, již více odhaluje pravý důvod a správně se zmiňuje o nalezeném pokladě. Jelikož je tento záznam poměrně hodně stručný, přiblížím tehdejší situaci trochu obšírněji.

Starý Jan Pechan byl mazaný taškář, veselá kopa a dokonce se o něm zpívala i rozpustilá písnička. Tu bohužel neznám. Býval dobrým řemeslníkem a máchával své hovězí a jiné kůže v Mlýnské městské stoce pod jezuitskou kolejí, a když nebylo moc vody, tak v nedalekém Drnovém potoce. Koželužský mistr Pechan byl velký neznaboh a klel prý jak Tatar. Bylo li málo vody nadával na sucho, bylo li vody hodně láteřil kvůli tomu, že byla celá zkalená. Když byly výdělky hodně malé, nadával jako „špaček“, když se zadařilo a byly větší, zašel si posedět do své oblíbené Kutnarovy vinárničky. Když se vracel večer domů, celou cestu hatrusil kvůli utraceným penězům... A tak to šlo každý den. Protože měl silný hlas a nedaleko byla nejen jezuitská kolej, ale i rozlehlá zahrada jezuitů, bylo každé jeho slovo dobře slyšet a vše slyšely i uši jezuitů. Častokrát se stávalo, že mu představený koleje poslal vzkaz či si dokonce stěžoval u purkmistra a žádal nápravu jeho chování. Pechan na to vždy odpovídal v tom smyslu, aby velebníčkové šli alespoň na týden za něho máchat kůže a že on se bude místo nich v refektáři modlil a pak, že nebude klít. Za toto rouhání byl dokonce jednou u konšelů obžalován a zavřen na dva dny do šatlavy. Jenže to nepomohlo a časem byl zavřený na pět dní. Jednou takhle povídal, že by tatík Žižka měl nechat toho spaní a přijet se podívat na ty „černý“ Klatovy. Za to dostal dokonce na radnici deset ran lískovou holí... A to už bylo příliš. Pechan se dopálil na celý svět protože, když si člověk už ani nemohl hlasitě zanadávat, tak to už přestávalo jít všechno stranou. Kůže co měl namočeny v potoce, uřezal a pustil je po vodě, domeček u jezuitské zahrady prodal, něco propil u Kutnara a zbytek si vzal sebou na cestu. A pověděl všem známým, že se již nikdy více do Klatov nevrátí...

Došel až na úpatí Hůrky, ještě naposledy se otočil ke městu a z plna hrdla zaklel, až se všechno „začervenalo“. Na chvilku si chtěl odpočinout, tak se natáhl do trávy a díval se plující mráčky na obloze. Najednou uslyšel kroky, zvedl hlavu a uviděl jezuitu Severina. Ten na něj zhurta: „Co tu děláš hříšníče?“ „Odpočívám, byl jsem shánět po vesnicích kůže. A co ty velebný pane, kam kráčíš?“ opověděl Pechan. „Do Bezděkova. Dozvěděli jsme se, že bezděkovský pán má sečteny poslední dny, tak aby nezapoměl na spásu své duše a odkázal něco našemu klášteru.“ „A co když zatím umřel?“ Pechan na to. „Pro ten případ mám sebou jeho poslední vůli“ pověděl Severin. „Tu jste si sami napsali..?“ Pater Severin neměl slov, pozdvihl oči k nebesům, pokřižoval se nad tou bohaprázdností a radši šel k Bezděkovu. Pechan si slíbil, že až přejde hlavní vedro, tak taky půjde. Zatím, aby nebyl při odpočinku rušen, tak šel dále výše od cesty, vyhledal si pěkné místečko ve křoví, ulehl a usnul. Zdálo se mu o svatém Kryšpýnovi. Přišel až k němu a vymlouval mu, aby nechodil do světa. Prý se v Klatovech dá dobře žít... Najednou sáhl do hluboké kapsy, vytáhl pěkný váček s penězi a podával je Pechanovi. Ten rychle po nich šáhl, ale ruka narazila do země a Pechan se najednou probudil. Lekl se, vytřeštil oči, kolem sebe šero a jen slyšel šumění kroků v trávě. Myslel si, že svatý Kryšpín odchází... Kroky se však nevzdalovaly, ale přibližovaly. Pechan se skrčil a ani nedutal. Neznámý prošel kolem něho, po dvaceti metrech se zastavil a začal vyhrabávat v zemi díru. Náš koželuch jen tak po očku ve svitu měsíce zahlédl známého jezuitu. Ten, když vykutal díru, něco do ní dal, vše zase zasypal a položil na dané místo plochý kámen. Jako značku položil ještě větvičku. Když dokonal, rozhlédl se a zkontroloval okolí a potom odešel směrem do města. Pechan okamžitě dychtivě díru vyhrabal a našel kožený váček. V něm byl ještě jeden, plátěný a po otevření se na něho zasmály zlaté žlutavé dukátky. Na nic nečekal, dal si je do kapsy, kožený pytlík naplnil hlínou a drobnými kamínky a vše uvedl do původního stavu. Potom se pomalu vydal do světa...

Po dvou, po třech letech se ve vinárně „U Kutnara“ objevil pansky oblečený člověk a poručil si to nejlepší jídlo a víno. To bylo haló, když v tomto bohatém cizinci byl poznán starý Pechan. Tři dny a tři noci hodovali jeho kamarádi společně s ním a on vyprávěl co všechno zažil, kde všude byl a jak vydělal hodně peněz. Tato zpráva šla po městě jako lavina a najednou všichni věděli o tom, že Pechan našel poklad. Aby dokázal místním konšelům svojí novou vážnost, nechal opravit na náměstí kašnu. Jezuitům zase slíbil postavit na místě naleznuvšího pokladu, který mu ukázal sám svatý Kryšpín, honosná boží muka a že on sám povede procesí k jejich vysvěcení. Tak se taky stalo. Z Pechana byl najednou vážený měšťan, který povídal, že kdyby ještě jednou našel nějaký poklad, takže nechá postavit na tom místě samotnou kapli. A najednou mohl i veřejně klít... Přišel ten velký den a Pechan v čele procesí se vydal na místo činu. Za ním šel zástup kněží, všichni se radovali, jen jeden mezi nimi, páter Severin se škaredě mračil, div Pechana svými pohledy neprobodl. Když šli po slávě zpátky domů, přitočil se Jezuita k Pechanovi a povídá mu: „Taky si mi tam mohl něco nechat.“ „Nemohl, důstojný otče, nevěděl jsem, zdali také mě někdo nepozoruje“, odpověděl Pechan. A rozprava pokračovala. „Jsi vlastně zloděj.“ „Jako ty. Tys to vzal mrtvému a chtěl si to ukrást svému klášteru, takže je mezi námi velkej rozdíl, poněvadž já okradl jenom zloděje. A ještě k tomu jsem nechal postavit tyto boží muka, aby ses měl kde modlit za toho, komu jsi peníze vzal. Ty bys za ty peníze nepostavil ani lojovou svíčku na rynku. Ale abys viděl jaký já sem kavalír, tu máš jeden dukát, protože si se s těmi penězi z Bezděkova hodně nadřel...“ Na takovou dlouhou řeč jezuita již nenašel vhodných slov, sebral zlaťáček a se sklopenou hlavou mlčky došel do kláštera. A náš taškář Pechan? Podařený den večer oslavil v kruhu svých přátel a vše si užíval. Bodejď ne, když vše bylo konáno s pomocí Boží...