Pamětní deska na zámku v Nemilkově
Manželé Menzlovi aneb Dobruška a Vašek
Napsáno jako proslov ke společenské akci, konané o sváteční neděli 7. července roku 2024 v areálu zámku Nemilkov. Kulturně společenské odpoledne začalo ve 14 hodin slavnostním odhalením pamětní desky manželům Menzlovým. Následovalo divadelní vystoupení ochotnického souboru „Kord v srdci“ se svojí hrou „Rozmarné cesty osudu“ svého principála Jiřího Čady. Po této oficiální polovině následovala přestávka a po ní již ve druhé neoficiální volné části hrála k poslechu hudební skupina „Štreka“ pod vedením Pavla Smoleje. V této části veřejnost využila možnosti bohatého občerstvení, zejména vlastních podomácku udělaných laskomin a volné prohlídky celého areálu včetně zámku. Celé úžasné společenské odpoledne bylo v režii majitelů zámku manželů Michala a Markéty Kaplanových a Ivana Rubáše ze spolku „Přátelé české historie“ z Klatov. Pamětní deska z černé žuly o velikosti 60 x 40 cm byla zhotovena v kamenictví „Toledo“ Miroslava Strnada. Výtvarné gravírování provedla Irena Kučerová z Brňan u Litoměřic. Autorský návrh pocházel od Ivana Rubáše. Byl také vydán pamětní list.
Po úvodní písni, následovalo přivítání všech přítomných, představení všech učinkujících a popřání dobré nálady. Hlavní akt, odhalení pamětní desky, byl v režii Markéty Kaplanové, za majitele, a Miloslava Řezáče, za náš spolek. Poté byl přednesen hlavní projev k životu manželům Menzlovým, v podání Ivana Rubáše.
Dobroslava a Václav, dvě jména, jeden život a jeden osud…
Od konce 50tých let minulého 20. století jezdili pracovně do Velhartic, kde Dobroslava dokumentovala slavný velhartický hrad. Hrady a středověk, to byla její záliba, celoživotní práce, neboť v archeologii a v architektuře viděla své poslání pro příští generace. Však její dvoudílné zpracování „Českých hradů“ vydané v roce 1972, je dodnes nepřekonaná vědecká práce mapující český středověký architektonický prostor. Její osobní archiv menších hradů, tvrzí čítal stovky položek a vystačil by na další samostatné díly. Také objasnila původ hradu Lauf nedaleko Norimberku, včetně objevení trůnního sálu císaře Karla IV., a určení všech 112 heraldických erbů české a moravské šlechty.
A co Vašek? Jeho celoživotním zájmem byla také historie a památkové objekty. Zejména ty venkovské, zapomenuté v čase. Ty fotil, dokumentoval, po celý svůj život. V roce 1980, již po jeho smrti, vydalo nakladatelství Academica, pod záštitou Československé akademie věd, jeho publikaci „lidová architektura v Československu“. Dodnes nepřekonatelný fenomén. To samé měla Dobruška se svými hrady. Vaškovy životní, svým způsobem, pracovní zásluhy kromě ucelené evidence venkovské architektury jsou následující:
a) Byl zachráncem dřevěných kostelů na východním Slovensku. Zpracoval městské památky ve slovenských městech a vytvořil základy moderní historii slovenské architektury a památkové péče.
b) Byl odborným poradcem pro historické filmy, zejména pro Kratochvílovu-Vávrovu husitskou trilogii.
c) Byl zachráncem středověkého Chebu. Koncipoval, navrhl a obhájil vznik jeho městské památkové rezervace.
d) Byl hlavním iniciátorem záchrany děkanského kostela Panny Marie v Mostě, který měl být zbouraný kvůli těžbě hnědého uhlí. Doložil, že zdejší žebrová klenba spojuje všechny tři lodě společně s kněžištěm. A jako taková, nikde jinde na světě neexistuje.
Manželé Menclovi z počátku svého pošumavského pobytu si nejprve pronajímali chatu pod velhartickým hradem, potom byt v budově mateřské školy ve Strážově a nakonec si v 60-tých letech pronajali byt v patře nemilkovského zámku. Sem jezdili každé léto až do osudného července roku 1978. Byla středa 26. července, kdy Menzlovi nabídl svezení do Sušice velhartický farář Pavel Karel Janeček, který jel do místního autoservisu. Při výjezdu z areálu na hlavní Volšovskou silnici došlo k nepozornosti řidiče, když nedal přednost jedoucímu motocyklu. Srážka byla nevyhnutelná, přímo do dveří spolujezdce. Tam seděl Václav Mencl. Utrpěl zlomeninu stehenní kosti, ale bohužel na následnou tukovou embolii, druhý den, ve čtvrtek 27. července v sušické nemocnici zemřel. Z této tragické události se Dobroslava nervově zhroutila. Bohužel jim nebylo dopřáno vlastních dětí, takže žili jeden pro druhého. Nikdy se z tohoto nervového šoku nevzpamatovala a žalem jí puklo srdce. Zemřela po necelých třech měsících, 19. listopadu roku 1978.
Pokud bych měl nějakým způsobem své povídání ukončit, tak jedině s vyjádřením velkého obdivu a respektu. On, rozený Plzeňák (16. ledna 1905), ona, rozená Moravačka z Přerova, z úrodné Hané (2. ledna 1904). Oba narození za rakousko-uherského císařství v době přesahujícího 19. století. Oba vzdělaní, morálně na vysoké úrovni. Oba vyrostli na pevných svobodných zásadách. Ve svých profesích začínali od začátků a vše si museli svojí pílí a vůlí vydobýt. Nikdy nic nedostali zadarmo, či za zásluhy. Ba naopak. Byli tak pevní ve svých postojích a profesně na takové úrovni, že i tehdejší totalitní socialistický režim je potřeboval…
Co říci závěrem.
Připomněli jsme si dnes dva úžasné lidi, kteří celý svůj život zasvětili práci pro společnost. Práci, která byla pro ně především zálibou a radostí. Bohužel, tak jak to obvykle bývá, na lidi, kteří něco dokázali a něco vytvořili, se skoro zapomnělo. Před pár lety, v roce 2019, vyšla ojedinělá kniha od Kateřiny Pařízkové „Cesty Václava Mencla za architekturou“. My jako přátelé české historie, máme povinnost připomínat osobnosti z naší minulosti, na které se neprávem zapomíná. A co jiného, nežli je uctít a připomenout krásnou pamětní deskou...
Děkuji Vám všem, že jste svojí účastí vzdali hold manželům Václavu a Dobroslavě Menclovým.
Děkuji Vám za pozorné vyslechnutí a přeji příjemně strávené odpoledne.
