Přátelé české historie

  Klatovské prádelnictví – světová proslulost

Světová sláva klatovských výrobků je již nenávratně pryč a proto je naší povinností připomenou toto obdivuhodné období naší mladší generaci a těm dalším co přijdou po nás. Přiblížit detailně celou historii tohoto výrobního odvětví by byla porce na docela slušnou knihu, takže vše zmíním jen v základních souvislostech. A pěkně od začátku.

Žil jednou ve Vídni nějaký František Ignác Auspitzer původem tkalcovský mistr ze Stříbra, který se rozhodl podnikat jako první v Rakouském císařství v šití a kompletování hotového oblečení. Psal se rok 1855. V té době odvážná myšlenka. Jen Francie, Anglie a v některých německých zemí byly sem tam nějaké manifaktury. Moc mu to nešlo a hlavně neměl za sebou finančně silného společníka. Přerušil ve Vídni výrobu a šel „dotyčného“ hledat do světa. Jestli to byla náhoda nebo dobrý tip, to se již nedozvíme, ale v roce 1856 se objevil v Klatovech u Dattelzweiga. Kdo to byl? Franz Anton (František Antonín) Dattelzweig se narodil 19. 7. 1821 v Boru u Tachova. Jeho otec byl Eduard, kupec a matka Anna rozená Seewaldová byla dcerou taktéž borského kupce. Do Klatov přišel v roce 1835 coby 14- ti letý hoch. Nastoupil do kupeckého učení k Antonínu Wollnerovi a hned se poznal jeho obchodnický talent. Mezitím zemřel jeho šéf a nový, Václav Wollner, udělal z mladíka svého společníka. Jelikož byl velmi úspěšný, tak se stal v pouhých 19- ti letech jediným majitelem obchodu. Byl to jeden z největších „krámů“ v celém Pošumaví. Dattelzweig měl obchodní talent od Boha, rychle zbohatnul (v r. 1848 měl jako jediný v našem kraji sklad uherské mouky) a v  roce 1854 koupil od Matěje Wisingera, budoucího purkmistra, výstavní dům na náměstí čp. 152/I. To mu bylo 33 let a již byl ženatý. Měl sedmiletou dceru Annu a pětiletého syna Eduarda. V tomto roce se chtěl stát společníkem šikovného a technicky zdatného mechanika Jana Boška (Johan Boschek), který měl v Klatovech strojnickou dílnu, neřknu-li podnik. Byl jediný svého druhu v širém kraji. Chtěl vybudovat velkou továrnu pro celé Čechy, ale Bošek se těchto velkolepých záměrů zalekl. Obával se možného nezdaru a tak nabídku odmítl. Možná by si v budoucnu Klatovy s Plzní vyměnily své pozice... No a poté se objevil již zmíněný Auspitzer. Slovo dalo slovo, plácli si a od roku 1856 se začalo v Klatovech vyrábět a šít prádlo pod firmou „Dattelzweig & Auspitzer“. Firma mohla používat rakouského říšského orla s titulem královské a císařské továrny na prádlo. Hlavní výhodou bylo udělené zemské privilegium. Dattelzweig byl však nespokojený s rozjezdem a přibližně za čtyři roky převzal rozhodování a osamostatnil se. Vyloženě klatovská firma „Dattelzweig“ položila základ ke světové slávě klatovského prádelnictví. Nakoupil větší množství šicích strojů, které byly v té době hodně drahé (jeden stál 210 zlatých) a začal s výrobou ve velkém. Vkusné provedení, levné ceny, šikovnost místních žen a dívek, pracovitost zaměstnanců, to vše vyústilo v moment, že výrobky z Klatov zaplavily celé Rakousko a časem celý Balkán, Turecko a Egypt. Nabyl ohromného jmění, koupil si statek v Poppendorfu ve Štýrsku (od Stadlerů), ale „rodinné úspěchy“ již takové nebyly. Oženil se s Eulálií a měli spolu dvě děti. Starší Annu (nar. 26. 11. 1847) a mladšího Eduarda (nar. 22. 9. 1849). Měl být pokračovatelem firmy, ale bohužel ve dvanácti letech zemřel... Každý člověk na světě platí svému osudu nějakou daň... Dcera Anna se 9. května 1868 vdala za Josefa Stadlera z Wolfersgrünu (8. 4. 1837 - 22. 10. 1914), c. k. rytmistra, s kterým měla čtyři syny - Jindřicha, Arnošta, Bruna a Pavla. Ani jeden však nepokračoval v rodinné firmě. Té se věnoval bratr Josefa, Georg (Jiří) Stadler, rytíř z Wollfersgrünu (28. 12. 1854 Žatec - 8. 4. 1943 Klatovy. (Jejich strýc Ignác (Hynek) Antonín Stadler, rytíř z Wollfersgrünu byl v Klatovech od r. 1811 do své smrti v r. 1826 poštmistrem. Jeho syn Václav (15. 2. 1796 - 13. 12. 1963) vybudoval ve svém domě na náměstí čp. 153/I. první stálou poštu ve městě). Georg přišel do Klatov v roce 1872 jako osmnáctiletý ke svému strýci (Dattelzweigovi), aby mu byl „při ruce“ při vedení firmy. Odbyl si šestiletou vojenskou službu v Bosně a poté v Klatovech nadobro „zakotvil“. Název firmy byl logicky přejmenován na „Dattelzweig & Stadler“. Vyčerpání a přepracovanost způsobily Dattelzweigovi velké zdravotní problémy a na tyto následky 22. srpna roku 1880 v lázních Emže nad Rýnem (Bad Ems) zemřel. Nebylo mu ani šedesát let. Manželka Eulánie ho přežila o osm let a zemřela 18. května 1888 ve věku 61 let. Ještě za svého života (v r.1881) jmenovala prokuristou továrny Eduarda Kottala, což byl bratranec Georga Stadlera. Po její smrti převzal hlavní rozhodování v továrně Eduard Kottal za společného vlastnictví s Jiřím Stadlerem a firma se změnila na „Kottal & Stadler“. S elánem se pustili do stavby nového továrního komplexu v Podbranské ulici pod dnešním čp. 49/IV. Tato nová moderní budova s vlastním parním pohonem, ústředním topením, domácím telefonem, elektrickým světlem a mnoha dalšími technickými vymoženostmi byla dostavěna roku 1891 a do dnešních časů můžeme obdivovat krásu a účelnost tehdejší stavební průmyslové architektury. Co se týče elektrického světla, jednalo se o první použití elektrické energie v celých Klatovech vůbec. V továrním areálu je dodnes zachovalý vysoký cihlový komín. Georg-Jiří Stadler roku 1908 prodal továrnu v rámci příbuzenstva Eisenschimlovi a Feiglovi a odešel na odpočinek. Za doby „nové“ republiky chodil pravidelně denně do Měšťanské Besedy, kde rád vyprávěl historky ze „starých časů“. Začátkem války mu bylo již pětaosmdesát a vždy začínal svoje vyprávění slovy: „Jo tenkrát za císaře pána...“ Velmi se zasloužil o povznesení myslivosti na Klatovsku. Zmínění pánové továrnu „Eisenschiml & Feigl“ vedli stále pod zažitým obchodním jménem velmi dobře a zbohatli. Manželka Markéta Eisenschimlová společně s Miroslavou Malou (choti stavitele L. Malého) si nechali v roce 1927 pro své rodiny postavit luxusní vilu pod Vodojemem v dnešní Šmeralově ulici čp. 197/IV. Dnes ji známe jako bývalé „střední odborné učiliště“ a současnou „Střední školu zemědělskou a potravinářskou“... Tato prosperující továrna byla roku 1948 znárodněna a posléze začleněna do nově vzniklého „Šumavanu“... Tak to byla stručná historie druhé rakouské továrny a první nejstarší fungující, v celé rakousko-uherské říši.

Ještě za života Fr. A. Dattelzweiga vznikla v Klatovech druhá výrobně obchodní společnost. V roce 1866 ji založil ve svém domě na náměstí čp. 65/I. Nathan Antonín Rosenbaum (13. 4. 1822 - 16. 7. 1885) Narodil se a zemřel v Klatovech. Jeho otec kupec s látkami, se jmenoval David (*1776) a matka Ester, rozená Böková. Dědeček Samuel Rosenbaum byl taktéž kupcem. Jeho strýc Mojžíš, bratr otce Davida, měl ve svém domě na náměstí čp. 66/I. také obchod se střížním zbožím (s látkami). Zmíněný Nathan Rosenbaum se oženil s Kateřinou rozenou Gellertovou (*1827) z Tachova a měli spolu celkem sedm dětí. Pět holek (Jindřišku, Karolínu, Alžbětu, Annu, Marii) a dva kluky (Jana a Maximiliána). To ještě držel další dům, kde bydleli, na náměstí čp. 64/I., což byl zájezdní hostinec „U Bílé růže“, pozdější hotel. Byla to bohatá rozvětvená rodina, která určitou dobu vlastnila tři honosné domy na náměstí. Také je zajímavé jeho jméno - Nathan Anton. Jelikož byl ze židovské rodiny, tak měl rodné jméno židovské. Avšak kvůli společenskému a podnikatelskému prostředí se nechal pokřtít, přestoupil na křesťanskou víru a přijal jméno Antonín. Křest byl v děkanském kostele Narození Panny Marie 28. 4. 1859. To mu už bylo 37 let. Společníkem v nově založené firmě byl jeho švagr (vzal si jeho sestru Johanu Františku), lékárník a chirurg Lazar Johan Perelis pocházející z Březnice (13. 10. 1813 - 11. 11. 1885). Také on se nechal roku 1857 ve věku 44 let pokřtít a přijal jméno Jan. Oficiální název firmy zněl „Rosenbaum & Perelis“. Výrobní prostory byly z menší části v domě čp. 65/I. (zde byly prostorné sklady) a z větší části v domě čp. 166/I. na severovýchodním rohu náměstí. Tam bydleli Perelisovi. Největší změny ve vývoji této prvotní „továrny“ nastaly až za vedení Antonínova mladšího syna, Maximiliána (Maxe), který se narodil 27. února roku 1854 a vedl továrnu po smrti svého otce (od r. 1885) společně s matkou a v letech 1897 až 1919 sám. Starší Jan (13. 6. 1852 - 13. 9. 1917) se dal na soudní dráhu, založil pražskou větev a stal se z něho dvorní rada. Tato rodinná firma taky vsadila na kvalitu a obsadila bezkonkurenčně trhy Jižní Ameriky. Max vybudoval moderní továrnu s nejnovějším vybavením v letech 1897-98 v místech pod Vídeňskou ulicí, jižně od konkurenčního Kottala, která v sobě zahrnovala původní starší tovární objekt čp. 40/IV., který byl již postaven roku 1871. Byl váženým občanem města, byl přátelský, šlechetný, dobrotivý, podporoval aktivně veškerý český spolkový život a charitativně pomáhal chudině. Za celé období jeho vedení nebyl v továrně ani jediný náznak stávky. Zasedal ve výboru Spořitelny města Klatov a Občanské záložně. V roce 1908 byl přímo císařem Františkem Josefem I. jmenován císařským radou, ale nikdy se jím nehonosil. Jelikož byl bezdětným starým mládencem, tak v roce 1919 předal prodejem firmu dlouholetému oddanému prokuristovi Janu Krčmovi (jeho otec Jan Krčma starší byl obchodní příručí a bydlel v domě na náměstí čp. 167/I.) a svému synovci Janu Wenkemu (*9. 11. 1884, Maxova sestra Karolína si vzala 7. 11. 1883 za manžela velkostatkáře Arnošta Wenkeho). O té doby byl název firmy „Krčma & Wenke“. Max Rosenbaum zemřel po dlouhé nemoci 4. dubna roku 1922 ve věku 68 let. Když se Janu Wenkemu narodil syn Max (9. 9. 1926), jistě víte po kom dostal jméno, tak obchodnímu partnerovi Krčmovi prodal svůj podíl a věnoval se výchově syna. Toho dodneška známe jako významného českého farmakologa, který žije posledních třináct let v Klatovech ve své restituované vile čp. 216/IV. v Maškově ulici pod Vodojemem.

Takže zlomovým rokem byl ročník 1926, kdy Jan Krčma (narozen 22. 9. 1873 ve Velké Luženici u Domažlic) odkoupil od Wenkeho jeho část a stal se jediným majitelem nejvýznamnější prádelnické továrny v Klatovech. Kupní cena podniku byla tehdy cirka 2,5 miliónu korun. Nechal si zaregistrovat trojúhelníkovou ochrannou známku „JOKA“, což je dodnes známé a oblíbené vyobrazení siluet tří klatovských věží. V roce 1930 koupil i konkurenční značku „Joss & Löwenstein“. Oficiální název firmy zněl: „Klatovská továrna na prádlo - J. Krčma“. Můžeme říci, že jeho několika desetileté období v řízení této továrny bylo určitě nejslavnější v jeho historii. Výrobky se vyvážely do celého světa a zaměření bylo hlavně na pánské košile, pyžama, ranní „kabáty“, spodky a polotuhé límce. Veškeré zboží bylo jakostní, individuální, vše ruční výroba. Výslovně a záměrně se dbalo na to, aby finální výrobek byl viditelně rozpoznatelný od hromadné pásové výroby. Také postoj uvědomělého a profesně zručného dělnictva ke „své fabrice“ byl rozhodující při světové hospodářské krizi. Velmi efektivně fungovala vnitřní sociální politika a systém zaopatřovacího a podpůrného starobního fondu. V roce 1935 byla značka Joka chráněna již ve 20 zemích. Krčma také koupil ochrannou známku jiné významné firmy „Joss & Löwenstein“. Také mohl používat československého státního znaku, což pro exportní firmu bylo nejvyšší možné uznání a podpora od tehdejší republiky. V průběhu 2. sv. války (1941) se změnil název firmy. Nově zněl: „Klatovská továrna na prádlo J. Krčma a synové.“ Jeho děti byli: Miroslav (*31. 7. 1902), Václav (*7. 6. 1904), Jan (23. 6. 1908 – 14. 8. 1926), Marie (*23. 6. 1906), z druhého manželství (s Eliškou Rozmeislovou z Litic) Anděla (* 4. 8. 1916).

Bohužel zlom nastal v roce 1948, kdy byla továrna novým komunistickým vedením země znárodněna. Předtím, od roku 1945 zde byla nucená národní správa. Nejprve byla továrna sloučena s dalšími klatovskými výrobci pod pražský podnik „LEKO“, což znamenalo – lehká konfekce. Ani neuplynul půlrok a místní prádelnické továrny přešly pod další nový národní podnik, tentokráte pod „PANAP“. A nakonec do třetice byly sloučeny všechny dosavadní podniky pod nový národní podnik „Šumavan“. To se stalo 3. října roku 1949. Z doposud samostatných továren se staly dílčí závody a ředitelství bylo zřízeno v Klatovech. Z mimo klatovských podniků byly ve svazku ještě závody v Kolinci, Kasejovicích, Nepomuku, Železné Rudě, Nýrsku, Plzni, Vimperku a ve Vodňanech. Největší počet domácích švadlen byl na Plánicku, Janovicku a v Horách Matky Boží. V Plánici byl časem založen nový podnik. Naopak v Železné Rudě a v Plzni se podniky zrušily. Změny byly tehdy na každodenním pořádku, takže již za dva roky (1951) se ředitelství přesunulo do Vimperku. Výroba pokračovala ve stejných podmínkách, prostorách a dle výrobních technologií jako před válkou. Dokonce se od 1. října roku 1950 muselo pracovat na dvě směny - ranní a odpolední. V celé republice chybělo pánské prádlo a do roku 1953 se vydávalo obyvatelstvu jen na povolení, na lístky, tak zvané „šatenky“. Od roku 1950 bylo zřízeno učiliště, první svého druhu v republice a název zněl: „Středisko pracujícího dorostu při n. p. Šumavan.“ Ubytovací internát byl v budově bývalého Lannerova pivovaru (Boškovna) při výpadovce na Horažďovice. V letech 1956 až 1957 probíhala v bývalé továrně „Kottal & Stadler“ rozsáhlá vnitřní adaptace. V roce 1961 byl u rybníku Hnačov vybudován rekreační podnikový areál. Šumavan si také svého času vzal patronát nad místními filatelisty, šachisty a pěveckým spolkem „Šumavanem“.  Nejvýznamnější změna se udála v květnu 1965, kdy se začala stavět nová moderní několika podlažní výrobní budova, která byla dokončena v červnu roku 1968. Následoval zkušební provoz a po něm 28. listopadu 1968 slavnostní otevření. Výroba se v roce 1975 změnila na poloautomatickou a největší část produkce směřovala, tak zvaným výměnným obchodem, do tehdejšího Sovětského svazu (bývalý SSSR). Malá část tradiční ručně šité výroby se prodávala za devizy do západní Evropy, hlavně do německy mluvících zemí.

Nedaleko od továren „ Dattelzweg & Stadler“ a „Rosenbaum & Perelis“ v místech, kde se říkalo „V Sádkách“, taktéž pod Vídeňskou ulicí byla roku 1881 postavena třetí továrna, která se zaměřovala na výrobu a šití prádla a tou byla, dodnes činná společnost: „Joss & Löwenstein“. Tato firma patří mezi nejstarší české, respektive evropské podniky, které vyrábějí a provozují svoji činnost do současnosti. Byla založena v roce 1870 v Praze a kromě zmíněné klatovské továrny měla firma ještě od roku 1891 pobočky v Nýrsku, Kolinci, Vimperku, v Horách Matky Boží či v Budapešti. V roce 1914, v době největšího rozmachu, bylo zaměstnáno v tomto podniku na 2 500 lidí. Prádlo se značkou zlatého ležícího lva v červeném trojúhelníku a zlatým písmem psané jméno Joss, bylo známo po celém světě. Firma fakticky zanikla v roce 1950 sloučením klatovských závodů a nově byla znovu založena v Praze až roku 2007 jako společnost s ručením omezeným. V Klatovech koupila od Daniela Vodičky ochrannou značku „Joss & Löwenstein“, převzala předlužený areál, který během posledních let rozprodala či rozprodává. Generálním ředitelem, majitelem je Luboš Čížek z Prahy. Malokusová výroba je soustředěna v části nové výrobní budovy.

V tomto prostoru mezi bývalou „Mlýnskou stokou“ a Drnovým potokem byla ještě jedna továrna. Nachází se na rohu dnešní Tyršovy ulice a Na Chmelnici. V roce 1892 zde postavila teplická firma „J. W. Häuser“ svoji pobočku. Objekt má číslo popisné 45/IV. Nějaký čas bylo spojení: „Häuser & Fleischer“. V průběhu 1. světové války firmu převzal, koupil, „Adolf Pekárek“. Po válce krátce vlastnila objekt jeho žena Anna, ale vše se znárodnilo a areál byl za doby socializmu využíván jako autoopravárenský závod (Autodružstvo). Dnešní využití rozlehlého areálu je taktéž komerčně obchodnického rázu a vše je rozparcelováno na více samostatných subjektů. V zadní části u potoka je střední cihlový komín.

V části města pod hřbitovem byla založena další významná klatovská továrna na prádlo. Založil ji roku 1887 Pavel Wiener, který koupil od Františky Lisperle dům čp. 138/II. V tomto domě a přilehlém dvoře začal s výrobou. Továrnu jako takovou, ve své době moderní a prostornou, nechali postavit na přilehlém spáleništi domu čp. 38/II. jeho synové v roce 1901 až 1902. Nový tovární areál v dnešní Plzeňské ulici nese společné čp. 39/II. a název firmy zněl: „Bratři Wienerové“. Jejich exportní ochranná značka byla tři korunky ve tvaru trojúhelníku a nápisem „Maison de Couronnes“. Trochu s větší nadsázkou působí jejich dobové inzeráty z první československé republiky, ve kterých je uváděno: „První klatovská továrna na límce, manžety a košile“. Také oni používali pro export československý státní znak. Jako první v Klatovech zavedli pásovou výrobu. Od té doby se mezi lidem hovorově říká, že vše běží jak na „běžícím pásu“. Přežili světovou hospodářskou krizi, ale bohužel nepřežili nacistický holocaust v průběhu druhé světové války. Z celé rodiny, která zahynula ve vyhlazovacích koncentračních táborech zůstal naživu jen syn jednoho z bratří, Pavel Wiener. Dlouhý léta potom dělal u Československých drah (ČSD). Pamětní žulová deska s třemi korunkami, která byla umístěna nad průjezdem domu čp. 138/II. (v době socializmu zde byla mateřská školka národního podniku Šumavanu), byla odstraněna při demolici domu v roce 1981. Po postavení nového vícebytového domu čp. 666/II. byla deska v roce 1985 díky jednomu, zde bydlícímu majiteli bytu, navrácena na fasádu domu nedaleko prostředního vchodu. Továrna byla za socializmu využívána sušickým podnikem „Jednotou“, která se po změně režimu po r. 1990 přejmenovala na „Západočeské konzumní družstvo“ (ZKD). Tento socialistický podnik, socialisticky hospodařil, takže se jen všechno využívalo a ve výjimečných případech něco málo opravovalo. Stav objektu se stavebně zhoršoval a skončilo to před pár lety prodejem poloviny objektu soukromému vlastníku. Druhá polovina objektu ještě do konce roku 2010 sloužila jako samoobslužný velkosklad potravin „Cash cary“. V současné době je také na prodej. V objektu je vysoký cihlový komín. Do současnosti je tady stále ještě v provozu bývalá restaurace, pozdější jídelna a v posledních letech hudební pivnice, s příznačným názvem: „U Košile“.

Nedaleko západním směrem v Koldinově ulici stojí mohutná několika poschoďová budova čp. 14/II. V roce 1906 založili a zde začali vyrábět společníci František Gottlieb a Josef Kavka. Jejich značka prádla byla „Maison de postilion“. Pochopitelně, že název firmy zněl: „Gottlieb & Kavka“. Firmu zdědil Karel Gottlieb, ale ještě před 2. sv. válkou továrnu vlastnila firma „K. Ferus“ Karla Feruse, který po něm, snad koupí, převzal vedení fabriky. Ten také v průběhu 2. světové války vystavěl, již zmíněnou, moderní výškovou budovu. Po válce je majitelkou jeho žena Kamila. Výroba prádla, tady byla zachována celou dobu socializmu. Po změně režimu a následné privatizaci, zde začala podnikat německá společnost „Rieder Blusen“. Také ona kvůli nekalé konkurenci levného čínského textilu kolem r. 2005 skončila. Dnes je v objektu prodejna nábytku „Jamal“.

Ve středu města v Plánické ulici v domě čp. 5/I. byla na dvoře továrnička firmy „Holub & Prouza“ založená roku 1888. Ještě před 1. sv. válkou se poměr ve firmě změnil a zůstal jen „Václav Prouza a syn“. Časem se tady angažoval s Prouzou jakýsi Dvořák, ale nedlouho nato, v roce 1920 od nich firmu koupil Rudolf Čáp. V roce 1933 se majitelem uváděl Emil Ticho. Ten podnikal ve společnosti: Beer & Ticho“. Za krátký čas tento menší podnik koupil Karel Ferus, výrobu ukončil a vše přesunul do Koldinovy ulice. To se stalo ještě v předválečných letech a vydavatel Klatovských listů Jaroslav Laš zde vybudoval novou tiskárnu, která jako znárodněná fungovala až do roku (přibližně) 1994 nebo 1995.

V roce 1911 byla založena další menší továrna „Felix & Steindler“, která byla umístěna v objektu bývalého Podbranského mlýna čp. 50/IV., kde byla také souběžně továrna na pivní záklopky majitele objektu Antonína Maška.

V době 20. a 30. let minulého století ještě známe továrničky v čp. 19/IV. ve Vídeňské ulici: „Polák a spol“, v čp. 179/III. v Nádražní ulici: „A. Havlíček“. Dalším malým výrobcem byl „František Pártl“, který vyráběl pánské a chlapecké prádlo, „H. Hoffmann“ se specializoval na dámské límečky a kusové módní novinky.

Pro všechny klatovské výrobce šitého prádla vyráběl perleťové knoflíky inženýr Zdeněk Šmidrkal. Tento malý podnik, který měl krátkou historii se nacházel v areálu strojírenské továrny Leopolda Schifauera a začal výrobu někdy v roce 1937.

Závěrem dvě malé poznámky. Z dochované statistiky z roku 1899 byl počet pracovníků v klatovském prádelnictví 1.317 osob, z toho 31 mužů, 617 žen a 669 domácích švadlen. Celkový počet zaměstnanců v rakouském mocnářství byl 3.435 osob, takže podíl samotných Klatov je naprosto nepopiratelný. Do začátku 1. světové války počet lidí pracujících v tomto oboru dosáhl bezmála 3.000 osob. Dominantní postavení Klatov bylo po celém světě věhlasné. A druhá poznámka? Sláva, obdiv, kvalita klatovského prádla byla zásluhou šikovnosti místních žen a dívek a také namáčením prádla ve vodě Mlýnské stoky, která byla napájena z Drnového potoka a následným bělením.    

Po změně politického režimu na přelomu let 1989 a 1990 bylo v rámci restitučních zákonů žádáno o navrácení majetku a tak v roce 1992 přebíral továrnu do soukromého vlastnictví pravnuk Jana Krčmy Tomislav Vodička. V letech 1994 až 1998 byl zastupitelem města, byl pracovitý, cílevědomý, za každé situace dodržel co slíbil, zaměstnával na 500 lidí a zdálo by se, že vše skončí „happy endem“. Jenže jak to v životě chodí, „neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“, takže i tady si vybralo svoji krutou daň. Tomislav Vodička předčasně zemřel. Jeho syn Daniel Vodička, který továrnu převzal v roce 2003 musel čelit realitě celosvětové krizi v textilní výrobě, zaviněnou nekontrolovatelným exportem nekvalitního a podhodnoceného zboží z Asie, zejména z Číny. Také nenadálá a nezáviděníhodná nová pozice „šéfa“, malá zkušenost a praxe „ukočírovat fabriku a zjednávat kšefty“ byly důvody, které vedly k prudkému úpadku firmy. V červnu 2007 koupila svoji ochrannou známku nově založená staronová společnost „Joss & Löwenstein“ z Prahy. Jejím ředitelem a majitelem je Luboš Čížek. V říjnu roku 2007 byl krajským soudem v Plzni vyhlášen konkurs a firma „JOKA Klatovy“ ukončila svoji výrobní a obchodní činnost. V roce 2010 konkurzní správce nabízel již po několikáté areál v dražbě. Hlavní budova měla vyvolávací cenu 14 miliónů korun a výrobní budova 8 miliónů korun. Probíhal také doprodej hotových výrobků ze skladu a z poslední výroby. Současný stav je takový, že se prodávají a již prodaly dílčí části areálu jiným podnikatelským subjektům. Aktualizované informace ze začátku roku 2011 například říkají, že výrobní budovu získala rodina Košanů. V části této budovy firma „Joss & Löwenstein“ dosud vyrábí v malých sériích pánské košile. Počet zaměstnanců se pohybuje okolo 50 osob. Daniel Vodička stále drží ochrannou známku „Joka“. Čistě hypoteticky je možné, že rodina Košanů naváže na tradici svého domu (65/I.), kde byla druhá nejstarší klatovská a třetí nejstarší rakouská továrna na prádlo z roku 1866. Klatovské prádelnictví je sice v nejhorším období své existence, ale stále se zde něco málo vyrábí a po dlouhých letech světového textilního úpadku se pomalinku začíná zvedat zájem a poptávka po kvalitních a značkových produktech. Naděje na obnovu světové slávy klatovského prádla stále žije...   

                                     ******************************************************

Tento stručný popis historie klatovského prádelnictví, který však zmiňuje všechny základní podstatné události, vznikl proto, že různé zdroje informací nejsou publikačně dostatečně ucelené a dopátrat se určité historické souvislosti či určitého faktu vyžaduje časově náročné bádání. Proto se vytvořila z několika pramenů tato práce. Účelem je, aby byla veřejně přístupná všem následujícím badatelům a historikům. Vždy je však třeba uvádět pramen.

Zdroje informací byly poskytnuty díky Janě Sýkorové z archivu ze Státního okresního archivu v Klatovech, díky Janu Jirákovi z archivu Vlastivědného muzea dr. Hostaše v Klatovech a ze soukromého archivu Iwana Rubáše.

Tato sepsaná práce není pochopitelně detailně ucelená, je logické, že se můžou v archivních záznamech objevit další zajímavá fakta nebo zpřesňující údaje. Je na dalších následovnících, aby historii klatovského prádelnictví obohatili o další poznatky. Také nebyla provedena jazyková korektura.

Iwan Rubáš, Klatovy

duben roku 2011