Jdi na obsah Jdi na menu
 


HORAŽĎOVICE známé i neznámé

15. 6. 2010

Horažďovice- město známé i neznámé

 

Psát o Horažďovicích, když je tolik archivních materiálů není těžké, ale napsat o tomto městě zajímavé věci na omezený počet řádků, je poměrně nelehký úkol. Toto historické městečko ležící v jihozápadní části Čech v klatovském okrese, na zlatonosné řece Otavě a na prahu Šumavského podhůří patří neprávem k opomenutým místům u nás a zaslouží si naší větší pozornost.

 

Horažďovice jako takové byly známé již od 11.- 12. st. coby trhová ves na významné starobylé obchodní stezce. Jejich mocní majitelé, Bavorové ze Strakonic, se zasloužili o to, že český král Václav II. roku 1292 povýšil Horažďovice na město. Následně se postavily hradby a dvě městské brány. Hlavní severní, Pražská neboli Červená brána je s bránou v Kouřimi první, resp. druhou nejstarší dochovanou městskou bránou v celých Čechách. Vně byla také původní tvrz a město nějaký čas dočasně převzalo správu zdejšího kraje, které v období 11. až 13. st. plnilo obranné hradiště na Práchni. Tady najdeme na zdejším hřbitově kostelík sv. Klimenta, který se řadí mezi deset nejstarších u nás. Proto od dob přemyslovských knížat se tento kraj zval Prácheňským. Zde musím napsat první zajímavost a tou je, že Bavor II.- Veliký byl nejvyšším maršálkem českého království a zeť krále zlatého a železného, Přemysla Otakara II. Vzal si za ženu jeho nemanželskou dceru Anežku. Vždy podporovali českého přemyslovského krále. Také jeho syn Bavor III., který vymohl pro Horažďovice městská práva, byl po vymření Přemyslovců, proti nástupnickému králi Rudolfu I. Habsburskému, který město v létě 1307 oblehl a donutil Bavora ke kapitulaci. Tento akt byl však úskočný, neboť král byl již mrtev. Při obléhání zemřel na úplavici 4. července. Co je však podstatné a zajímavé je, že při dalším obléhání města královským vojskem Václava VI. bylo v roku 1399, po dobytí hradu Skály u Přeštic, údajně podruhé v Čechách použito „velké pušky“, což byla palná zbraň (typ děla), které obránce polekala a v momentě se vzdali. Od r. 1483 do konfiskace majetku po Bílé Hoře (1620) město drželi Švihovští z Rýzemberka. Hned první majitel, Půta Švihovský, nejvyšší královský sudí (soudce), který studoval univerzitu v Lipsku, založil minoritánský klášter a v místním kostele P. Marie je také pohřben. Zajímavostí je, že jeho kamenný pozdně gotický náhrobek musel být později upravován, protože jeho suspenzor (ochrana mužství) mravně pobuřoval zdejší jeptišky a ctihodné panny na mši. Jinou zajímavostí technického rázu je, že rok před svojí smrtí (1503) vybudoval Půta místní vodovod, který bral vodu ze severní strany Práchně a přivedl ji do kašen na zámku a na náměstí. Považte, že tento dřevěný systém, pochopitelně s opravami, zde byl v provozu až do roku 1932. Za Šternberků byla renesanční tvrz zakomponována do nového ranně barokního zámku. Jeden z nich, Václav Vojtěch, nechal vymalovat hlavní sál. Víte, že nástropní freska měří 75 m2? A víte také, že celá unikátní konstrukce stropu je dřevěná, na způsob obrácené lodi a, že součástí pouhé pěticentimetrové vrstvy omítky jsou i zvířecí srsti?  Od roku 1920 je v zámku městské muzeum (zal. 1895) a prostory bezplatně daroval majitel zámku hrabě Kinský. Zde ve stálé expozici je i ukázka na slavný chov perlorodek říčních, které město proslavily. Vlastnit perly z Horažďovic, to bylo něco. A jak k tomu došlo? Náhodou. V roce 1775 bylo velké sucho a tak bylo rozhodnuto přenést lastury z Otavy do mlýnského náhonu, kde se jim dařilo. Výlov byl prováděn v několikaletých intervalech. Dokonce v roce 1809 a 1819 se této slávy účastnil samotný rakouský císař František I. Poslední výlov byl za války v roce 1944. Od té doby, vinou znečištění a pytláctví, tito vzácní živočichové v Horažďovicích vymřeli. Co jsme to za lidi, že. Dokonce právní ochrana tohoto mlže byla již v r. 1594. Později byl tento druh pytláctví trestán i smrtí. Výsledek výlovů čítal vždy jen pár desítek perel a škeble se opět vracely do vody. Víte, že se perlorodky dožívají i 70 let?

 

V krátkosti připomenu, že Horažďovice měly ve své historii zámecký pivovar, mlýn. Byly zde svého času i cukrovar, papírna, sirkárna či cihelna a pila. S výčtem zaniklých podniků bych mohl pokračovat. To samé ve výčtu památek, které se nám dochovaly. Za všechny uvedu farní kostel sv. Petra a Pavla na náměstí, který byl postaven v letech 1260 až 1273. Jde o úchvatnou bazilikální trojlodní stavbu s křížovou žebrovou klenbou a mohutnou stavební hmotou v postranních lodích. Také „díky“ postoji zdejších měšťanů- formanů, kteří brojili proti železnici Plzeň – Č. Budějovice (1868) nedošlo k rozvoji města a tudíž se zachoval starobylý ráz a architektura do dnešních časů. I to je zajímavost v dějinách Horažďovic.

 
 

A co ještě? Dvě „perličky“ nakonec. Všichni známe posledního českého krále, pokud nám jde o domácí původ, Jiřího I. z Poděbrad. Nikdo přesně nedovede říci, kde se náš král narodil, několik míst si přivlastňuje nárok na tento primát, ale poslední historické údaje, které akceptují všichni renomovaní historici říkají, že poslední pokrevní český král se narodil v dubnu 1420 právě v Horažďovicích. Anna z Wartenberka, manželka Viktorina z Kunštátu, která v ten čas dlela na velhartickém hradě, chtějíc v době svého těhotenství být blíže manželovi, odjela do Horažďovic a zde porodila ve špitále „U Johanitů“ Jiřího Heralta Proška z Kunštátu. Dokonce se udává, že kmotrem malého Jiříka byl samotný slavný husitský vojevůdce, Jan Žižka z Trocnova, který v té době obléhal Rabí. Tuto informaci vydal v tisku již v r. 1609 německý historik Zacharias Theobald ve spisu „Der Hussitenkrieg“.

 

Druhá perlička je neméně zajímavá. Ta pojednává o českém malíři a rytci v pobělohorské době, Václavu Hollarovi, který se podepisoval jako Wenceslaus Hollar Bohemus. Kdo, že to byl ptáte se? Jak říkám, nejslavnější český rytec a jeden vůbec nejlepší na světě. Jeho život byl ohraničený datumy- 13. 7. 1607 až 25. 3. 1677). Narodil se v Praze a zemřel v Londýně. Před třemi roky si přes UNESCO celý svět připomínal 400. výročí narození tohoto velikána. Když r. 1666 ohromným zničujícím požárem, celý Londýn lehl popelem, tak díky Hollarovým kresbám domů a ulic mohlo být hlavní město anglického impéria, obnoveno. Dodnes jsou mu Britové vděčni. Celý jeho zajímavý, plodný, ale také smutný život nádherně popisuje vynikající spisovatel Miloš Václav Kratochvíl ve své knize „Dobrá kočka, která nemlsá“. A teď tu perličku. Jeho otec Jan Hollar byl bohatý pražský kupec, který roku 1600 dostal šlechtický predikát z Práchně“. Už vám svítá? Ano, jeho otec pocházel z Horažďovic.