Jdi na obsah Jdi na menu
 


70 let dlažby klatovského náměstí

25. 9. 2009

70 let nové dlažby klatovského náměstí

 

V tomto pojednání připomenu historii, pro někoho „obyčejné“, dlažby našeho náměstí. Všichni po ní chodíme, ale moc o ní nevíme. Původní středověký rynk byl travnatý, neboť sloužil jako pastva pro hospodářská zvířata, která byla „nepostradatelná“ a mnohdy byly doby, kdy dobytek měl větší cenu nežli lidský život. Až od dob panování císaře Karla IV. byl rynek vydlážděn oblými kameny, tak zvanými „kočičími“. Také se začíná mluvit o náměstí. Stav věcí byl dlouhá staletí neměnný a náměstí bylo svědkem všech nejdůležitějších změn v dějinách města, resp. v dějinách našeho národa. V letech 1849-1852 město provedlo velkou rekonstrukci stávající dlažby.

Až v roce 1939, se přistoupilo k radikální změně vzhledu, poněvač technický pokrok společnosti již vyžadoval jinou povrchovou úpravu. Nehledě na to, že i estetická a městská prestiž před ostatními městy hrála svoji roli. Někdo si možná řekne, že taková stavební práce není moc historicky zajímavá, ale já oponuji, neboť člověk má své srdce a město má také své srdce. Tím je náměstí. Člověk i město by bez svého srdce nemohli existovat. Musíme si uvědomit co to bylo za dobu. Po Mnichovu vznikla „druhá republika“ (1. 10. 1938 – 14. 3. 1939 Česko-slovenská republika) a po vstupu německých vojsk na naše území se uměle vytvořil Protektorát Čechy a Morava. Tyto události byly tak tragické, že národ upadl do deprese. Aby lidé dokázali (po odvolané mobilizaci), že ještě něco dovedou, tak v únoru 1939 veřejně podpořili návrh starosty města Františka Bicka na možnost nového dláždění. Představte si, že šlo o akci, která nebyla finančně krytá z rozpočtu města, ale z veřejného výběru od místních podniků a obyvatelstva. K tomuto účelu byly vydány odznaky ve tvaru kostky o velikosti 4 mm. Ten kdo přispěl 20. korunou obdržel kostku z bílého skla, kdo 50. korunou z černého skla. Kovová kostka byla za příspěvek 100 korun, stříbrná za 500 Kč, rubínová za 1 000 Kč, zlatá za 5 000 Kč a malá plaketka se znakem města a rytým poděkováním za dar v hodnotě 10 000 korun. Docela chytře vymyšleno, že. Celkové náklady byly vypočteny na 280 tisíc korun s tří procentní daní z obratu. Práce byly zadány místní firmě Eduarda Němce a estetický návrh dodal architekt Čeněk Dobeš a Josef Vávra. Odvážení starých kamenů, přivážení nových žulových kostek a dalšího materiálu zajišťovalo 60 koňských povozů a 40 nákladních automobilů. Bylo počítáno se svépomocí občanů, ale ochota a nadšení klatovského obyvatelstva předčila všechna očekávání. Může se doslova říci, že nebylo občana, který si „neusadil“ svoji kostku. Práce slavnostně započaly 2. května 1939 a slavnostně ukončeny 14. listopadu. Jako první pracující byli žáci obchodní školy za asistence ředitele Komárka a profesora Synáče. Svoji pracovní „povinnost“ si odbyl i starosta Bicek a další patrioti města z veřejného společenského života. Celkem se nově vydláždilo cca 7 700m2, z toho 760 m2 pásy z tmavého kamene, 640 m2 velkou kostkou a 6 300m2 malou kostkou tak zvaně „do vějíře“, což pro názornost bylo 190 železničních vagónů. Zároveň přitom byla opravena kašna, chodníky, schodiště u jezuitského kostela, nově byly postaveny plynové stojany s osvětlením, dále kolem obvodu byla zřízena elektrická pouliční světla a vysázeny javory. Na konci listopadu bylo vyúčtování a shledáno, že se sešlo 220 tisíc korun, což byl úspěch, neboť příspěvky stále docházely a následující rok bylo vše finančně vyrovnáno. Jak píše dobový tisk: „Láska k rodnému městu to byla, která umožnila toto velké a nákladné dílo podniknouti“. I naše současnost dovede přes veřejné sbírky zrealizovat chvályhodné projekty. Dobovou fotografii kameníků a mosaznou kostku ze svého archívu nezištně poskytl příznivec klatovské historie a podporovatel republikového občanského sdružení „PŘÁTELÉ ČESKÉ HISTORIE“ se sídlem v Klatovech, Jaroslav Jindřich, který coby dvanáctiletý hoch zanechal na našem náměstí svůj „podpis“.

 

Zajímavým postřehem je obsah dopisu slavného Františka Křižíka, který 22. 3. 1939 otiskl Šumavan. Píše se v něm mimo jiné: „Z Klatovských listů se dovídám o svépomocné akci klatovských občanů, kteří obětavě přispívají na novou dlažbu hlavního náměstí. I ve svém vysokém věku rád vzpomínám na Vaše krásné město, na které mám jedny z nejhezčích vzpomínek svého života. Studoval jsem tam v letech 1856-1859 t. zv. hlavní školu, která byla umístěna v domě přiléhajícím k zadní části jezuitského kostela. Za svého pobytu v Klatovech jsem tam poznal Karla Klostermanna..., Josefa Procházku, otce hudebního skladatele Ludevíta Procházky... Mým spolužákem byl také Karel Pavlík... Abych tedy i já měl alespoň nepatrnou zásluhu na ušlechtilém činu Vašich vážených občanů, dovoluji si na adresu klatovské spořitelny poukázat šekem obnos 1 000 K na jmenovaný účel. Při této příležitosti si vzpomínám, že proti lékárně na náměstí ve vzdálenosti asi 20 metrů, bývalo křížem z dlažebních kostek označeno místo, kde zahynula první oběť známých bouří v roce 1948. Nevím, zda jest tato památka do dnešního dne zachována, ale v kladném případě jistě, že sl. městská rada neopomene, při předláždění, toto označení zachovat“.

Já dodávám, že pietní kříž je z opracovaných černých kamenných „kočičích hlav“ a byl zachován nejen v roce 1939, ale i v roce 2007 (26. 10.). Co se ještě na náměstí zachovalo? Před radnicí kruhová mozaika z bílých kostek s obrysem věže a letopočtem 1870, na paměť shozené báně Černé věže při vichřici 26. října 1870. Dále při schodech u jezuitského kostela malý bílý křížek v kruhu na paměť nešťastné smrti tesařského mistra Karla Mayera, který se 18. dubna 1933 zabil pádem ze žebříku při opravě báně pravé (jižní) věže. A co přibylo? V novodobé historii podzimu roku 2007 nová úprava severozápadního rohu náměstí. A co ubylo? U paty Černé věže byl malý černý křížek, který tam byl zhotoven v roce 1887 na paměť tragického skoku učitele Čestmíra Nováka a dalších sebevrahů. Byl nepochopitelně odstraněn při úpravě dlažby v roce 2004. Snad ho časem město nechá obnovit. Sebevrahů bylo v historii více. A co ještě přesně nevíme? Nevím důvod k jaké paměti je malý křížek v kruhu pár metrů před radnicí. Jedna z nepřijatelnějších variant je, že toto místo označovalo v dávných dobách, zde stojící, veřejný pranýř.

 

Nové dláždění za 70. letou historii, zažilo toho vskutku hodně. Krvavá léta 2. sv. války a německou okupaci, dvě revoluce (únor 1948 a listopad 1989), osvobození (květen 1945), opět okupaci (srpen 1968), mnohé manifestace, státní návštěvy a mnoho dalšího. Po dlažbě chodili vojáci naší československé armády, německé, československé v Anglii, americké, sovětské a nyní české. Přál bych budoucím generacím, aby po klatovském náměstí již nikdy cizí vojáci nechodili. Ale k tomuto přání je jedna podmínka. A to úcta k historii. Doufám, že se na náměstí vrátí do dlažby chybějící pietní křížek a také, že bude instalována pamětní informační destička ke kříži z r. 1848, protože ten kdo nectí minulost, nemá nárok na budoucnost.

 

A proč teda tento kříž? To proto, že i revoluční rok 1848 měl v Klatovech svoji oběť. Byl jim vážený mlynář Josef Špirk. V té době byla v kasárnách vedle Černé věže ubytována eskadrona palatinálních husarů. Nálada ve městě byla napjatá a stalo se jednou 8. prosince toho roku, že v hostinci „U Zeleného věnce“ (Vídeňská ul. čp. 14/IV.) došlo mezi husary a místní chasou k rozepři, která vyvrcholila v normální hospodskou rvačku. Tento incident se rozšířil na ulici a pokračoval, když vojáci opustili hostinec a vydali se směrem na náměstí. Zde venku došlo i na použití střelných zbraní. Jak čteme v pamětech: „Vojáci se hnali na náměstí s karabinami. Na ulici, která vedla vzhůru k „Slunci“ lítaly kule“. Za kašnou na náměstí byl schován starý lesník Hess a střílel z kulovnice na kasárna. No prostě bylo ve městě pozdvižení. Kdo nemusel ven, zůstal radši doma. Ve vinárně „U Treichlingerů“ (Randova ul. čp. 113/I.) seděl s přáteli již zmíněný J. Špirk. Dozvěděl se co se děje, vzal „španělku“ (špacírku) a došel na náměstí. Jelikož byl mírný člověk, tak husarům slovně domlouval. To víte domlouvat vojákům s vycházkovou hůlkou v ruce, aby se vzdali, to nejde. Od civilisty to bylo v té době nemyslitelné. Snad by se nic nestalo, kdyby se Špirk k nim neotočil zády. Jak tuto chybu udělal, jeden z mladých důstojníků mu šavlí rozsekl hlavu. Na místě byl mrtev. Jeho kamarádi Formánek a Bošek byli také šavlemi posekáni. Další incidenty pokračovaly až do noci a vše muselo uklidnit druhý den narychlo povolané vojsko z Plzně. Ale to již život Špirkovi nevrátilo a proto ten kříž na jeho památku.