kapitola 6 - 10 Švihov, Dolany, Pocinovice, Myslív, Bezděkov
Švihov
To, že v důsledku šoku člověk zažije mnoho neuvěřitelného, nám popisuje dobový Šumavan z 13. 1. 1894, kde čteme, že ve Švihově u Klatov zemřela v pouhých 38. letech Marie Nyklesová, která následkem šoku posledních osm let nepromluvila. Příčiny šoků jsou rozmanité a v tomto případě se jednalo o to, že paní Nyklesová kdysi před lety byla svědkyně hrůzné noční rvačky, která jí tak polekala, až z toho přestala mluvit. A to neuvěřitelné na tomto případě je, že asi tak tři týdny před smrtí začala Marie Nyklesová opět mluvit... Jo, člověk nezná v budoucnu dne ani měsíce, kdy ho něco zlého potká a místo toho, aby vše v životě přijímal s pokorou, tak někteří lidé ještě druhým vědomě páchají zlo navíc...
O tom, že lidé si chtěli občas přilepšit i „menším“ podvodem, netřeba zmiňovat, to bylo, je a bude. Z novin z 23. srpna 1930 se dovídáme, že ve Švihově působil koňský handlíř (obchodník) Vojtěch Štěpánek, který vlastnil nové mosazné hodinky. Ty vyleštil tak, že se na sluníčku žlutě blýskaly jako zlaté. Na trhu se s nimi chlubil a povídal, že jsou k mání jen za tři stovky. Byl tam také klatovský koňský řezník Václav Rulík, který o hodinky projevil zájem a následně koupil. Jelikož Štěpánkovi nevěřil (ve kšeftu nevěřil nikomu), tak si vše ověřil u místního hodináře a zlatníka Josefa Velkoborského, zdali nebyl napálen. Samozřejmě, že ano, žádné zlato to nebylo. Hned Štěpánka udal četníkům a ti ho ve Švihově zatkli pro podvod a předali do vazby krajskému soudu. Jelikož při prohlídce byly u něho nalezeny ještě troje „pravé zlaté“ hodinky, tak si nějaký týden ve „chládku“ pobyl. I dnes v naší zemi (Prahu či Klatovy nevyjímaje) působí balkánští „obchodníci“, kteří prodávají (mimo jiného) mosazné prsteny a řetízky opatřené puncem za cenu zlata. Běda lidem, kteří takto naletí, zůstanou jim jen oči pro pláč a bezcenný „kšunt“, neboť tyto lidé jsou vesměs „nepolapitelní“..., takže jediná obrana je- nic na ulici nekupovat!!!
Dolany
V této vesnici se v minulosti udály kolikrát hrozné věci a to vícekrát za rok. „Zajímavý“ v tomto směru byl rok 1896. To snad musela někde vybuchnout sopka a u některých lidí „probudit“ zkažené vlastnosti. Posuďte sami, tak například noviny ze 14. listopadu toho roku psaly o Františku Malém. Bylo mu již 18 let, ale už byl několikrát trestán pro tuláctví. Nechtěl nic dělat a tak ho okresní soud svěřil jako „zpustlého výrostka“ do policejního dozoru a byl umístěn do své rodné obce. To bylo „radosti“ ve vsi... Jednoho dne to mladý František již nemohl „ustát“ a jeho nohy toulavé se vydaly do Svrčevsi. Následky nedaly na sebe dlouho čekat. Vloupal se do chalupy rolníka Františka Kličky, kde se mu „zalíbily“ stříbrné hodinky a 17 zlatých. Hospodyně Kličková, když to zjistila, běžela pro svého muže na pole. Ten před nějakou dobou viděl zdálky Malého, jak si to šine ke vsi a hned věděl kolik uhodilo. Doběhl do Dolan pro svého bratra, aby Malého hlídal a sám se vydal pro strážníka. Šimon Klička se posadil do zahrady a pozoroval Malého. Nic se nedělo, jen do té doby co Malý zpozoroval, že je sledován. To ho tak rozzuřilo, že nejprve s Kličkou vyvolal hádku a následně ho zranil na pysku a uchu... Sice utekl, ale rychle doma v Dolanech chycen a dopraven k soudu. Krajský soud v Plzni ho odsoudil pro přestupek tuláctví, zločin krádeže a přestupek proti bezpečnosti těla na tři měsíce do žaláře. Co dodat. Nic. Myslím si, že se nic nezměnilo, i naše doba má každý den v „činnosti“ nějakého toho svého Malého...
Další nestoudnost se stala v únoru stejného roku. Pro pochopení uvádím fakt, že rok předtím bylo v Dolanech způsobeno mnoho škod vinou vodního živlu. Rakouský stát každoročně uvolňoval ze svého státního rozpočtu finanční podporu na zmírnění škod. Dle nějakého určovacího výpočtu dostaly Dolany podporu 500 zlatých. Jak se dočteme v tisku (22. 2. 1896), tak starosta obce rozděloval v místní hospodě tuto podporu. Kvůli přiděleným dílům došlo mezi chalupníkem Josefem Beichlem a bratry Krály hádka, která přerostla v pranici, při níž byl Beichl tak sbit a pobodán, že druhý den následkem tohoto zranění zemřel. Bratři Králové, kteří jsou ve vsi známi jako vyhlášení „práči“, byli zatčeni a odvedeni k soudu do Klatov. Následně (7. 3.) se ještě dovídáme, že prý rvačka nevznikla kvůli státní podpoře, ale kvůli tomu, že syn Josefa Beichla, také Josef, v hospodě silnou opilostí usnul a bratři Králové ho škádlili a ze spaní vyrušovali. Jeho otec ho bránil a to se bratrům prý nelíbilo... Pravdu se již nikdo přesně nedoví, ale jaké z toho plyne ponaučení? Pokud jsme pod vlivem alkoholu, neřešme finanční otázky a také pokud již „cítíme“, že nás alkohol „přemáhá“, tak raději pojďme spát domů...
Tak například. 25. června roku 1896 se tady událo příšerné neštěstí. Manželka rolníka Josefa Kozkuby odešla na chvíli ze světnice a zanechala tam v kolébce svého, tři týdny starého, synáčka. Nežli se vrátila, tak do místnosti vnikla svině, která se běžně denně pohybovala po dvoře. To byl běžný obrázek většiny hospodářství tehdejší doby. Svině si to namířila rovnou ke kolébce, strhla děťátko na zem a počala ho částech užírat. Když se matka, vracející se „za humny“, uslyšela zdálky dětský pláč, rychle přichvátala do světnice. Ten pohled musel být hrozný, byla na smrt zděšená a začala se zvířetem o dítě zápasit. Když svini odehnala, zjistila, že už je pozdě. Dítě bylo mrtvé, ruce a hlavičku mělo uhryzané. Šok a následné trauma netřeba popisovat. Smrt dítěte je dodnes to jedno z nejhorších, co nás může v životě potkat. Proto děti nenechávejme dlouho bez dozoru. Největší neštěstí je, když rodina vypiplá a vychová z malého stvoření již mladého člověka a ten se jim například při dopravní nehodě zabije... To by se nemělo stávat...
Jiná tragédie v této obci se stala 8. února roku 1903 a jak píše dobový list, jednalo se o osudný omyl. A co že se stalo? V jedné chalupě bydlela Marie Nejedlá a nedaleko sousedka Anna Sazamová. Obě dvě již byly postarší ženy a zvláště Nejedlá se hrozně bála zlodějů a lupičů. Možná k tomu měla z minulosti důvod, kdo ví. Osudnou neděli o půl osmé večer se rozhodla Sazamová, že svoji sousedku navštíví. Nejedlá, která byla doma sama, trochu se bála a když slyšela někoho za dveřmi, jak šahá na kliku, vzala ze zdi mužovu flintu, nasadila ústí na dveře a zmáčkla kohoutek. Současně s ohlušující ránou se ozval za dveřmi výkřik a těžký pád na zem. Otevřela dveře a jaké bylo její překvapení, když uviděla zraněnou sousedku. Bylo posláno pro doktora Frenzla do Janovic, který poskytl první pomoc, ale s roztříštěnou rukou poslal Sazamovou do domažlické nemocnice. Tam ji byla druhého dne ruka amputována. Nejedlá všeho litovala a o Sazamovou se následně starala... Hájit si svůj majetek se musí, ale nejdříve bychom se měli přesvědčit zdali máme před sebou toho „pravého“, neboť „výsledek“ již nelze vrátit. Je však svatá pravda, že moment překvapení je nadmíru účinný...
Tak například. V tisku z 30. 11. 1895 se dočítáme, že v Myslívě žila rodina Nocarů, která je postrachem sousedů. Jejich „zkažená krev“ prý koluje v žilách snad všech příslušníků rodiny. Nejdál to dotáhl 15. letý klouček Václav, který jakožto nepochybný kandidát na „Bory“ stanul před krajským senátem. A cože provedl? Kromě běžných krádeží a lumpáren, při niž poškozoval lidem majetek, kradl v lese nařezané kmeny stromů. Často přicházel do sporu s hajným Josefem Pickou. S přibývající sílou Nocara se spory vyhrocovaly a tak se z nadávek, hrození sekyrou a házení kamením stalo, že v červenci toho roku hajného napadl a nebožáka klackem zmlátil tak, že sotva odlezl domů. Soud rozhodl dle § 81 o veřejném násilí, že Nocar místo do lesa půjde na osm měsíců do vězení. Jestli se hoch polepšil to nevíme, snad časem ano, pokud odešel z domova, neboť jak víme, vliv rodiny pro děti je rozhodující a co vidí a slyší doma, co dělají rodiče, dělají poté i oni sami. Co naplat, příklady táhnou a bohužel ty negativní jsou snaží.
Další příhoda, bohužel tragická, nám ukazuje chování dospělých lidí. Šumavan 29. dubna 1911 zaznamenal, že: „V těchto dnech v Myslívě u Plánice byl uskutečněn pohřeb. Lidé byli neukáznění a aby měli lepší výhled, tak se tlačili a při tomto byl zástupem povalen kamenný pomník na 7. letou žačku Marii Hulcovou, dceru domkaře. Děvčátko za krátko následkem vnitřních zranění zemřelo.“ Tak to vidíte, dospělí vyžadují po mládeži disciplínu, ale sami ji mnohdy nepoužívají.
Že to děti tenkrát neměly jednoduché, protože někdy musely nejen poslouchat „hloupé rozumy“ dospělých, ale hlavně musely pracovat. Dětství většinou končilo po vychození obecné školy, cirka v deseti letech. Běžně chodily s domácím zvířectvem na pastvu a hlídaly aby se nic nestalo. To víte, taková kráva, to byl majetek a mnohdy jediný „živitel“ chudých rodin. V srpnu roku 1912 šel k myslívskému rybníku 13. letý Vojtěch Vraný z nedalekých Strážovic. Při napájení zašla jedna kráva daleko od břehu a aby se neutopila, tak chudák Vojtěch ji tahal za ocas zpátky. Najednou se otočila, při čemž hoch přišel celý pod vodu, pustil se, křičel, ale jelikož neuměl plavat, tak se utopil. Smutné a zbytečné. Děti ještě nemají takové zkušenosti jak se chovat v různých situacích a je na nás, jestli jim něco vysvětlíme či nikoliv.
Když se řekne Bezděkov, tak se všem historikům přes pivo na mysli vybaví někdejší pivovar. Začátkem roku 1905 se v místním i zemském tisku objevily zprávy o modernizaci stávajícího pivovarského provozu a také o vybudování nových sklepů ve skále vylámaných a prostorné lednice na led. Také se správa pochlubila, že výstav piva se zvětšil čtyřikráte a také, že jako první pivovar v Pošumaví začali vařit pivo pomocí páry. Také měli vlastní elektriku z družstevní elektrárny a pochopitelně vlastní vodu. O kvalitu piva se staral sládek Petr Chodounský a jistě dobře, neboť víme, že se místní pivo pilo i v Klatovech, kde konkurence dalších pivovarů byla velká. Že voda byla základ to vypovídá inzerát z 25. 2. 1905, kde se uvádí: „K vaření piva používá se vody pramenité ze zvláštní studny pivovarské, co nejpečlivěji betonem hrazené, aby znečištění vrchní vodou znemožněno bylo.“ Ano tak je to správné. Kvalita byla na prvním místě. Dnes si většina výrobců nápojů a potravin s kvalitou moc hlavu neláme.
Nekoukalo jen na kvalitu výroby, ale také na kvalitu práce. Tu hlídal na bezděkovském panství šafář František Babka. Musel být jistě vzdělaný a znalý věci, neboť organizovat a řídit chod celého hospodářství nebylo jen tak. A také dobře vycházet s lidmi, ne každý sám od sebe pracoval svědomitě, a jak víme, po zlým to moc dlouho nejde. Dotyčný Babka asi splňoval všechny předpoklady, neboť jak píše Šumavan 26. 9. 1903 dostal za dlouholeté úspěšné služby stříbrný záslužný kříž a to přímo od císaře pána Františka Josefa I. Za socializmu se dávaly Řády práce, v současnosti medaile Za zásluhy. Dle mého úsudku je vše v pořádku, když někdo něco umí, tak má být pochválen. Takový „božský Kája“ musel zpívat profesionálně padesát let aby tu medaili dostal.
I tady se stávaly různé nezbednosti. Tak například 23. 7. 1925 byl v Bezděkově na vlakové zastávce přistižen hodinářský učeň Jan Tichý, kterak z praku střílel do oken vlaku. S přihmouřením obou očí se dá mluvit o klukovině. Druhý případ se stal 2. 3. 1930, kdy žena čeledína bezděkovského velkostatku Růžena Dobízlová šla platit deputát účetnímu družstevního mlýna v Dolní Lhotce Jaroslavu Šmejkalovi. Po úředním úkonu se Šmejkal na ní podíval a prý to na něj přišlo. Dobízlovou objal kolem pasu a začal ji hubičkovat. Ona se mu vysmekla a vše ohlásila četníkům v Bezděkově a ti Šmejkala ihned zatkli a dopravili do vazby v Klatovech. Zároveň byl správou velkostatku na hodinu propuštěn. To je co. Takové pokušení a takové následky. To dnes je společnost v tomto ohledu liberálnější, ale nesmí se to jednostranně zneužívat. Zásada je, aby ten „flirt“ chtěli oba dva.
