Přátelé české historie

Beňovy

Vesnička 1,5 km západně od Klatov na západním úpatí Hůrky při řece Úhlavě. Od nepaměti zde byl důležitý brod, připomínající se písemně již v r. 1288. Původní název byl Beňovice. Roku 1227 ves a okolí daroval král Přemysl Otakar I. klášteru s. Jiří na Pražském hradě. Jeho vnuk, Přemysl Otakar II. ves vyňal z církevního majetku a Beňovy daroval nově založenému městu Klatovy. Do soukromých rukou přešly Beňovy r. 1407 Janu Bočkovi z Velhartic. Na skalnatém výběžku byla ve 2. pol. 15. st. vybudovaná kamenná tvrz, která nahradila původní sídlo dřevěného dvorce. I tady se využívalo vodní překážky k obraně. V dalších stoletích byla upravována. Ještě před deseti lety jsme tu viděli zachovalé arkádové zaklenutí terasy a barokní klenby. V r. 2002 byl demontován krov a stropní trámy (zbytkový stav po krádeži místních topičů dřeva). Dnes jsou hlavní zdi v rozvalinách,  a po zámku jako takovém není ani vidu ani slechu. Zámek je již v seznamu zaniklých, takže mohu konstatovat, že naše doba v tomto případě neudělala nic pro záchranu. Zajímavostí obce je ještě zmínka, že tady býval mlýn a pivovar, s dosud zachovalými sklepy. Při cestě památná, 400 let stará lípa a most z roku 1827.

Jelikož je to blízko Klatov, tak dobových zpráv je poměrně dost. Jako například. Při státní silnici měl krám se smíšeným zbožím Tomáš Rubáš. Byl dlouholetým starostou Novákovic a po celém kraji známý jako dobromyslný a rozvážný muž. Čeho si hleděl, byl vedle krámu výčep lahvového piva, kde se každý rád zastavil. Každý rád poslouchal vypravování Rubáše a také jeho rady. Však se zdejšímu oblíbenému místu dlouho říkalo „U Pantáty“. Tomáš Rubáš byl tchánem poslance Václava Prunara a přesto si na nic nehrál a ke každému přistupoval stejně. Také když měl 27. února 1930 pohřeb, tak přišlo tolik lidí, i ze vzdálenějších koutů, že se nevešli ani do kostela. Sice se skoro na každého zapomene, ale přesto žijme tak, aby nám vůbec někdo přišel aspoň na pohřeb...

Že v hospodě je vždycky „veselo“, o tom není pochyb, a že v té beňovské „bejvávalo“, o tom svědčí noviny ze 14. 11. 1928. O co šlo? Dne 30. října předcházejícího roku tady byla tancovačka, na kterou přišli mládenci Alois Studený a Ludvík Mazanec v doprovodu slečen Růženky Haisové a Kateřiny Studené. Tancovali, zpívali, jedli, pili, prostě se veselili. Jenže dotyčná Růženka se toho svého nabažila a nudila se. Až o půlnoci přišel vyhlášený přespolní elegán Jiří Tauscher z Malovesky. Růža po něm několikrát „šlehla“ očkem a Jiří si k ní přisedl a častoval jí vínkem. Nedlouho nato odešli spolu ven, aby si užili něco rozkoše. Když byli v nejlepším, tak se znenadání objevil mužský doprovod a na Jiřího spustili cože si to dovoluje a že musí zaplatit. Jiří vytáhl peněženku a zaplatil údajně 40 korun. Mládenci mu prý nafackovali a peněženku z rukou vytrhli. Ráno se tobolka našla, ale údajně v ní chybělo ještě tři sta korun. Toť dle tvrzení poškozeného. A obvinění? Ti tvrdili důsledně, že s poškozeným žádného dočinění neměli a také Růža, i když již dvakrát byla za něco podobného soudně trestána, vše popřela. A tak u soudu zaznělo klasické tvrzení proti tvrzení, žádné přímé důkazy nebyly a po hodince byli obžalovaní zproštěni viny a vesele odešli. Možná zpět do beňovské hospody... Pokud máte u sebe hodně peněz, nezačínejte si v nočních podnicích s místními kráskami. Kombinace lehkých děv, alkoholu je doslova vražedná. V lepším případě přijdete jenom o peníze, v tom horším...

Tenkrát, jako dnes, platilo pravidlo, že pokud něco provede známá osobnost, tak jsou toho plné noviny. V roce 1929 žila veřejnost aférou kolem beňovského statkáře Čeňka Hrušky. Ten byl usvědčen a obžalován, že se na čtyřech nezletilých dívkách dopustil zločinu násilného smilstva a zločinu zprznění. Dnes tento skutek známe jako trestní čin znásilnění. Vše vyšlo najevo, když měl s jedním deputátníkem neshodu a dal mu výpověď. Ten ho za to udal četnictvu, že „chodil“ za jeho dcerou. Při dalším vyšetřování vyšly najevo další tři případy. Statkář se u soudu hájil tím, že za vše řádně platil, že děvčata si peníze vzala a vše bylo prý dobrovolné. Rozsudek, který byl 22. května vynesen až po desáté hodině večerní, tak dlouho trvalo líčení, byl očekáván davy přítomných stovek lidí. A výsledek? Pouhých šest měsíců nepodmíněně. Jak to tak bývá, něco se prokázalo a něco se prokázat nepovedlo. Hruška byl odsouzen jen za styk s jednou dívkou. Možná, že ještě před soudem „zaúřadovaly“ jeho peníze. Vždyť byl z vazby propuštěn na sto tisíc korun... I v naší době jsou veřejně známí lidé, kteří si myslí, že za peníze můžou všechno... Bohužel jsou však ve většině případů úspěšní...

Janovice

Městečko, cirka 10 km jihozápadně od Klatov položené na pravém břehu říčky Jelenky v široké Klatovské kotlině. V severní části obce se Jelenka vlévá do Úhlavy. Janovice jsou historicky velmi starobylé, Výšinná obchodní stezka zde byla prokazatelně již v době antické. Zdejší hrad se písemně připomíná v r. 1290 a celá staletí byl sídlem významného českého šlechtického rodu Janovských z Janovic. Ti vedli války nejen s Bavory, ale také s klatovskými měšťany. Vodní tvrz byla r. 1620 vypálena (dnes zrušený hřbitov), později postavený zámek (pozdější lihovar). Dominantou obce je gotický kostel sv. Jana Křtitele. V presbytáři jsou fresky uvedené v seznamech UNESCO. Janovice v době socializmu byly vojenským městem. Její nedávnou, nechvalně proslulou minulost vystihuje rčení: “Janovice nikdy více, radši kulku do palice“. Když nynější armáda mohla tady svoji reputaci napravit, tak v roce 2004 odešla.

Ani Janovice neměly nouzi o různé případy o kterých se psalo a dlouho mluvilo. Například 29. ledna 1890 se udělal takový prudký západní vítr, že na nádraží se dal do pohybu nákladní vůz. Jistě nebyl brzdou zajištěn, protože nabral rychlost a jel na Bezděkov. Před zraky užaslých lidí přejel stanici a ujížděl na Klatovy. Před nádražím již na něj čekali a položeným kamenem na kolejích ho zastavili. Nikomu se nic nestalo, ani žádná materiální škoda nebyla, jen večer v hospodě se o tom povídalo a pochopitelně i přehánělo.

Další rozruch v obci byl na podzim roku 1901, kdy byly nalezeny kosterní ostatky 12 lidí. K nálezu došlo při kopání materiálu pro stavbu nové silnice na Týnec, tam naproti cihelně, kde stál kdysi starý kamenný kříž. Stáří koster sice bylo určeno na 150 až 200 let, ale mohly být i starší. Co se tady stalo již nikdo tenkrát nezjistil a dnes již tuplem nezjistí. Proto různé „zaručené“ dohady kolovaly v místních hostincích poměrně dlouhou dobu. I my máme v hospodě na všechno odpověď.

Také sebevraždy dovedly rozrušit místní veřejnost. Jak se píše v tisku z 8. 7. 1905, ve stodole hostince č. 83 se oběsil 32. letý svobodný čeledín Martin Simet. Dříve dělal v příchovickém mlýně a do Janovic přišel v červnu. Byl prý stále zamlklý. Proč? Bůh ví. Den předem se notně opil, ráno ještě nakrmil dobytek a pak si šáhl na život. No jo, člověku do hlavy nevidíme...

Další událost je spíše senzační. Janovický občan E. B. byl klatovským soudem poslán na dva roky „za katr“ (do vězení), ale ještě před nástupem si zažádal o týdenní odklad. Aby měl prý čas vyřešit rodinné věci. Mezitím však odcestoval do Hamburku a parníkem odplul do Ameriky. To bylo v roce 1895. Jak se dočítáme v novinách z 12. 10. 1921, nedávno se vrátil po 26. letém pobytu za mořem dotyčný občan a spoléhaje na novou politickou situaci ve státě, usadil se v rodných Janovicích a myslil, že se na celou věc již dávno zapomnělo. Jenže ouha. Naše byrokracie je velmi ostražitá a tak ho za pár dní přišli zatknout četníci. Soud ho poslal do vazby, kde si nějaký čas pobyl, ale po podání žádosti o milost ho „tatíček“ Masaryk přece jenom pustil domů. Tak to vidíte. Před osudem se neukryjete ani v Americe nebo, že by to byly „božské mlýny?“ V současnosti bychom jejich služeb také potřebovali, nemyslíte...

Janovice- pokračování

Další pokračování po janovických událostech nás opět zavede ho hostince. Je to dáno tím, že lidé tenkrát trávili v hospodách hodně času. Ono to bylo kolikrát jediné místo, kde se člověk něco dozvěděl a také nějaké obchody udělal. Také jako dnes, kdo to neuměl s kořalkou, měl nepříjemné problémy. V Janovicích v hostinci u Oberhofera popíjeli hudebníci bratři František a Karel Kiliánové a s nimi cihlář František Altmann. Osudným večerem byla sobota 2. června 1923. Tato trojice pila pospolu až do druhé hodiny po půlnoci, kdy v podroušeném stavu opustila místní lokál. K nim se přidal ještě pokrývač Hynek Krátký. Na cestu si koupili dvě flašky kořalky a jednu z nich venku dokázali ještě vypít. Asi když se hádali o pití z druhé láhve, došlo k hádce, při které Altmann vrazil Františkovi Kiliánovi takovou facku, že se po ní svalil na zem. Což o to, to se stane, ale v tomto případě Kilián zůstal ležet a nehýbal se. Zpočátku se myslelo, že si jen „ustlal“ (opilostí usnul), ale potom se zjistilo, že je v bezvědomí. Odnesli ho domů, kde však druhý den v pondělí, zemřel. Jelikož bylo podezření, že za smrt může zmíněná facka, byla nařízena pitva a Altmann odveden do Klatov do vazby. V dubnu následujícího roku byl soud, který z vyšetřovacího materiálu shledal, že po udané první facce, po které Kilián zavrávoral, následoval ještě jeden políček po kterém poškozený upadl hlavou na cestu plnou kamení. O jeden z kamenů si prorazil lebku a krvácení do mozku zapříčinilo smrt. Výslechy svědků prokázaly, že Altmann se fackou bránil začínajícímu Kiliánovu napadení, při kterém byl použit hudební nástroj. Dále svědkové vylíčili oba aktéry jako velké přátele, kteří neměli proti sobě žášti, ale rádi se napili. Krajský soud v Plzni rozhodl, že se Altmann dopustil přečinu těžkého ublížení na těle a odsoudil ho na pět měsíců vězení. Tak to vidíte, i když to byla jen nešťastná událost, život to dotyčnému nevrátí. Proto mějte svoje pití kořalky pod kontrolou...

Téhož roku 1924, v měsíci září se Janovicích kradlo. Potulná cikánka, jejíž jméno se nepodařilo četnictvu zjistit, se nepozorovaně vplížila do krámu pekaře Vlčka, kde zcizila pět tisíc korun, které byly uloženy ve stole. Po zjištění, že peníze jsou fuč se rozeběhlo pátrání po dotyčné, ale po ní jako by se zem slehla. V nedalekém hostinci u J. Koblera si večer šli služky lehnout a jaké bylo jejich překvapení, když pod jednou postelí načapali ukrytou cikánku. Ihned zavolali četníky, kteří zjistili, že údajná pachatelka je ve vysokém stupni těhotenství. Zdejší porodní bába ji prohlédla, peníze však nenašla, ale doporučila šetrné zacházení. Četníci dopravili dotyčnou k soudu do Klatov, kde na tuto okolnost upozornili a proto byla nastávající matka dopravena ambulančním vozem do klatovské nemocnice. Jaké muselo být překvapení, když druhý den ráno šli četníci pachatelku vyslechnout, ale ona na pokoji nebyla. Prostě utekla. Sice se vydali do jejich tábořiště, nedaleko Dlažova, ale když tam dorazili, tak tam nikoho nebylo. Tito lidé, kteří byli uvyklí na policejní návštěvy, měli tak rychlou pohotovost a neskutečně rychlý přesun, že by jim to i vojáci mohli závidět. A že by byli před půl dnem někde o několik desítek kilometrů jinde? To není možné a hlavně dokažte to... Tenkrát i četníci měli omezené technické možnosti a tak potulná tlupa zmizela bůhví kde. Snad opět v Bavorsku odkud k nám přes hranice jezdili ve svých povozech. Ti čeští, chudší, je prý neměli. A co se stalo s inkriminovanou cikánkou a jejím dítětem, to také nikdo neví. A peníze? Ty Vlček už nikdy neuviděl. Ale nepřišly nadarmo. Normálně posloužily někomu jinému. I dnes přes státní a městské zakázky se část peněz ocitne v rukách úplně jiného člověka, než komu jsou určeny. Holt poslouží tomu, kdo dřív po nich šáhne...

Zavlekov

Obec 16 km východně od Klatov při hlavní silnici do Horažďovic. Do roku 1910 zněl název vesnice Zamlekov. Výhodná poloha při starobylé cestě poskytovala ochranu zdejšímu okolí na místním hradě. Z dnešního hlediska se jedná o tvrz připomínanou v r. 1404. Dnes vidíme při západním okraji obce její zříceniny. Na skalnatém ostrohu jsou zbytky lichoběžníkovité věže a okrouhlé rohové bašty. Toto spojení není v našich zemí časté. V obci barokní kostel Nejsvětější Trojice a naproti panská sýpka ze 16. st., což byla původně tvrz pánů Dlouhoveských. Obec je východiskem pro rekreační využití. Na severu leží Hnačovský rybník (cca 4 km) a na jihu, cca 2 km, rybník Valcha.

I tady se stávaly události, že se o nich psalo novinách. Tak například. Šumavan ze 17. 12. 1892 psal o stávce školáků. A proč? No protože byla zima. Tenkrát byly v Pošumaví běžně teploty pod nulou a minimálně metr sněhu. Zdejší obecní starosta, který byl zároveň předsedou místní školní rady, údajně osobně donášel dříví do školy, ale jen jednu nůšku (větší pletený koš na záda) denně. Dle jeho rozumu to prý stačilo. Jenže škola měla čtyři třídy a chodilo do ní bezmála pět set dětí (!), a v zimě se tímto přídělem nedala vytopit. Jelikož dětem byla při vyučování zima, a některé z toho omarodily, tak rodiče prostě děti do školy přestali posílat. Záhy nato se o této události dozvěděly úřady a protože byla školní výuka zákonem povinná, tak nakázaly starostovi, aby učinil nápravu. Ten musel z obecního lesa dovést tolik dříví, aby se celou zimu mohlo pořádně topit. Při učení musí být teplíčko, do studené hlavy učení moc neleze. I jiné lidské činnosti v zimě moc nejdou. Také pracující pokud nepracují v teple, nepodají normální výkon. A šetřit na dětech, pokud je to pro jejich dobro, se nemá. Také my v současnosti, máme tendence na dětech šetřit. Dětské zájmové organizace, které jsou závislé na různých příspěvcích a dotacích, by mohly povídat...

Další událost dokazuje, že i tenkrát bylo soukromé vlastnictví pro někoho nad všechny světské i boží zákony. Dne 23. září 1895 zpozoroval 24. letý syn zdejšího rolníka, František Waldmann, že nádeník Josef Přerost, přelezl tajně plot zahrady a začal „očesávat“ jejich švestku. Protože švestky byly již krásně zralé, a on sám měl na ně chuť, a čekal jen dle tradice na „Václava“, tak ho to vytočilo a rozlítilo tak, že popadl jednu uvolněnou plaňku z plotu a tou začal Přerosta  mlátit přes ruce a nohy až spadl ze stromu. Jenže Waldmannova surovost pokračovala dál, do té doby, dokud zmlácený nebožák nezůstal nehybně ležet na zemi. Po ošetření lékařem, který nařídil několikatýdenní pobyt v posteli byl případ podstoupen plzeňskému soudu, který v následujícím roce, v březnu, rozhodl, že Waldmann se dopustil zločinu těžkého ublížení na těle a odsoudil ho na šest neděl žaláře. Tak vidíte, co se stane pro „pár švestek“... I dnes se najdou lidé, kteří možná nepřiměřeně brání svůj majetek. Pokud zloděj jde krást za účelem, že danou věc zpeněží a peníze marnotratně utratí, tak by měl dostat pořádně „za vyučenou“, ale pokud zloděj jde krást kvůli hladu (méně pravděpodobné), měli bychom být shovívaví a tolerantní.

Zavlekov- pokračování

Další událost, která se v Zavlekově stala, je opět alarmující pro svojí zlomyslnost. Jak psal dobový tisk ze 26. září 1903, tak se dovídáme, že v neděli 20. září toho roku se vydali klatovští cyklisté na výlet do Nalžov. Na cestě za Zavlekovem potkali několik místních venkovanů, mezi nimiž se nalézal, jak bylo později zjištěno, kameník Josef Kalista. Dle pozdějších výpovědí, Kalista když uviděl přijíždějící cyklisty, přislíbil kamarádům „zahrát taškařici“. Začal dělat opilého a motal se po silnici tak, že cyklistům vstupoval schválně do jízdní dráhy. Jedním jezdcem byl rázně napomenut, na chvíli svého počínání zanechal, ale posléze před dalším jezdcem úmyslně zavrávoral a ten, chtěje se vyhnout srážce, strhl řidítka do strany a vyboural se. Vážně se zranil a kolo bylo také rozbité. Ostatními výletníky byl Kalista tázán na jméno, které však zapřel a také ostatní provázející udali, že ho neznali. Rozřešení museli učinit přivolaní nalžovští četníci. Bylo zahájeno vyšetřování a Kalista neušel soudnímu potrestání a peněžnímu vyrovnání. Ano, ano, co je pro jednoho „psina“ a sranda může být pro druhého bolest a utrpení. Měli bychom si i dnes včas uvědomit, že můžeme svojí jakoukoliv činností způsobit někomu škodu a dle toho se chovat. Na silnicích obzvlášť. Tam opatrnosti a předvídavosti není nikdy dost... Někdo se chová tak arogantně, že stačí málo a vše může skončit tragicky.      

Snad největší událostí v prvopoválečné době, o které se celoročně mluvilo v širokém okolí, byla násilná vražda zavlekovského starosty Emanuela Hejduka. Zohavené tělo se našlo 20. července roku 1921 ve vysokém žitě nedaleko hlavní silnice. Jeho oděv byl rozedrán, náprsní peněženka vyrabována, hlava rozbita a tělo poseto několika bodnými ranami. Vše nasvědčovalo tomu, že šlo o loupežné přepadení. Mrtvola byla již v rozkladu, neboť bylo parné léto. Zajímavé na tomto případě bylo, že na několik dní pohřešovaného starostu upozornili sami pachatelé. V obci na strom napsali cedulku, že pokud někdo chce vidět starostu, tak ať jde na „Ofnerovo“ pole. Nastalo obvyklé policejní vyšetřování, které zjistilo několik senzačních odhalení. Na těchto základech byly obžalovány dvě ženy. Pro veřejnost to byl doslova šok, když se dozvěděla informaci, že tyto ženy jsou nejbližší příbuzní oběti. Jednalo se o dcery, Marii a Janu. A jak nato četníci přišli? Rafinovaně. Dcery a manželku pozvali ke svědeckým výpovědím k vyšetřovacímu soudci do Plánice a sami provedli důkladnou domovní prohlídku při které byly nalezeny indicie, které dokazovaly, že se vražda stala doma v posteli. Našli zaprané krvavé skvrny na ložním prádle, pytel, sekyru a železnou tyč. Ta byla určena vražedním nástrojem. A motiv? Zahálka a alkohol. Hejduk se do Zavlekova přiženil, vzal si o deset let starší ženu, ale více nežli hospodářství si hleděl politiky a hospody. Poté co mu žena připsala polovinu gruntu, tak se opíjel denně. Doma dělal dusno, všechny terorizoval a uchyloval se k bití. Napětí se zvyšovalo a vše vyvrcholilo oným činem. Nabudu detailně popisovat vše co zaznělo u soudu, jen napíši, že obžalované dcery měly v obci velmi dobrou pověst a jejich osud byl každému znám. Někteří je i litovali. A výsledek? Říjnový krajský soud v Plzni vynesl zprošťující rozsudek, neboť se neprokázala úkladná vražda, šlo o zabití ze zoufalství. Dnešní kriminalisté vám potvrdí, že pachateli vražd se z podstatné části stávají rodinní příslušníci či nejbližší známí. A také, že byli lidé- oběti, kteří si smrt zasloužili... A já dodávám, že určité „monstra“ ještě žijí. Jako například sexuální deviant a vrah malého chlapce, Novák, který si nedávno zažádal o převoz do slovenského vězení...

Abych nekončil tento díl smutně, tak ve zkratce připomenu zprávičku z tisku datovaného 16. října 1929. Píše se v ní, že v Zavlekově na zahradě paní Bastlové na jaře pomrzla jabloň, která zůstala celé léto bez listí a květů. Chtěli ji pokácet, ale najednou se větve obrácené na jih obalily květem a listím. Tak ji domácí nechali stát, neboť usoudili, že i stromy potřebují svůj čas, aby se vzpamatovaly. Takových šlechetných činů bychom měli my lidé, vůči přírodě, dělat víc.

Chlístov

Vesnička 10 km jihovýchodně od Klatov na horním toku Mochtínského potoka sevřená v překrásné kotlině mezi kopci Horou, Bukovečkem a Boudovkou. Dominantou obce je gotický kostel Povýšení sv. kříže, který se zmiňuje v roce 1360. Zajímavostí je, že obec byla napojena na státní elektrickou siť až v roce 1949. Autobusové spojení bylo zavedeno také pozdě, až v r. 1951. Přesto tady lidé žili, někteří i spokojeně, a to ve větším počtu nežli dnes. V r. 1880 zde bylo 564 obyvatel, v současnosti pouhých 105 osob.

Takové malé pošumavské vesničky se málokdy dostaly do hledáčku tisku, neboť se tady neudálo to „pravé ořechové“ anebo také nebylo koho, kdo by novinku donesl do města. A pokud se to za nějaký měsíc stalo, tak to byla věc stará a již nezajímavá. Přesto se o Chlístovu píše v Šumavanu 21. 6. 1890, kde je článek o sčítání obyvatel (1889), včetně tehdejších cikánů. Dle úředního záznamu bylo napočítáno v Čechách 649 cikánů, z toho 315 pohlaví mužského a 334 pohlaví ženského. Z tohoto počtu bylo 248 dětí. V průměru měla rodina jedno dítě, později na začátku 20. st. skoro dvě. Toto číslo je trochu zkreslené, neboť při zjišťování příslušnosti bylo mnoho případů, že se domovské obce k těmto lidem nechtěly znát, a také proto, že cikáni potulující se světem, u sebe žádné úřední doklady neměli. Zajímavostí je skladba tohoto specifika dle zaměstnání. Ze 400 legitimujících bylo 72 komediantů, 45 hudebníků, 17 hadrářů, 16 nádeníků, 10 zpěváků, 12 cirkusáků, 9 majitelů loutkových divadel, 6 řemenářů, 6 kramářů, 3 vykladačky karet, 3 šičky, 2 vojáci, 1 kotlář, hřebenář a majitel kolotoče. Ostatní byli rodinný doprovod a žili z darů přírody. Také manželství bylo uzavíráno jen z 50 %. A co ten Chlístov? Do seznamu se dostal proto, že jako pošumavská obec měla dle domovních listů nejvyšší počet cikánů v pošumavských okresech. Celkem šest obyvatel obce bylo tohoto původu. Dnešní stav republiky? Bez komentáře, protože se to nedá ani spočítat... Migrace Čechy, Slovensko, Anglie, Kanada, tam a zpět... a k tomu ještě jeden nezanedbatelný faktor, který zásadním rozdílem zkresluje sčítací výsledek. Tím je, že většina dotazovaných při posledním pravidelném desetiletém sčítání obyvatelstva (2001) se hlásila k národnosti české a menšina k národnosti romské.

Jeden zajímavý případ, o kterém se dlouho mluvilo, přece jenom Chlístov měl. Do obce byl domovským listem příslušen jistý 36. letý, Josef Sušický, který byl pověstným tulákem a věčným „návštěvníkem“ plzeňských „Borů“. V dubnu roku 1897, když „přežil“ zimu opět v teplíčku kriminálu, se vrátil do rodné vesničky. To bylo zase pozdvižení. Všude vzbuzoval pohoršení a hrůzu. Když nedostal almužnu nebo na kořalku, bylo zle. Nebyl v obci ani měsíc, když udělal „elent“ (výtržnost) v hostinci „U Krýslů“. Byl sice ostatními z hospody vyhozen, ale to ho rozpálilo ještě víc a láteřil až se celá dědina třásla. Začal házet kamení do oken a vyhrožoval, že všechno podpálí. Bylo zajímavé, že doslovně vykřičel hrozbu o vypálení celé obce vyjma školy. Bůh ví, proč se mu zželelo zrovna domu, jemuž se v mládí tak pilně vyhýbal. Když starosta usoudil, že lidé hrozby berou vážně a mají strach o zdraví a majetky, oznámil věc četnictvu. Už tenkrát byl zločin proti veřejnému násilí a bezpečnosti života. V červnu byl odsouzen na 13 měsíců vězení a všichni si oddechli. A to kolečko, co si půjčil od rolníka Václava Janouška a následně prodal, to mu započítali taky. Tento životní styl provozuje i mnoho dnešních lidí, když jsou v kriminále víc než doma. Pravidelná strava, pravidelný spánek, zajištěná hygiena, doktor nedaleko, teplo na cimře, no prostě pro někoho komfort. Jak se říká: proti gustu, žádný dišputát.

Kozí

Menší vesnička, 10 km jižně od Klatov na cestě západním směrem z Běšin do Strážova. Kdysi tady bývala menší tvrz, ale dnes po ní není ani zmínka. V zatáčce upravená kaplička a vedle pomník obětem 1. sv. války. V lidové mluvě se taky dříve nazývala „Kuzí“. Obec patří pod Běšiny.

Výjimečným rokem, který narušil poklidný život ve vsi, byl určitě rok 1913. Jako kdyby lidé tušili blížící válku a tak moc morálních zábran neměli. A co že se v Kozí stalo? Tak namátkou. Na podzim roku 1911 se oženil místní rolník František Janda s mladou, 17. letou Marií Kalinovou z Rozpáralky. První rok soužití byl vcelku šťastný, ale potom začaly neshody, spory a také naschvály mezi mladou „paní domu“ a ovdovělou sestrou Jandy, Marii Kutilovou, což v příbuzenském vztahu byla švagrová. To víte, jedna chtěla dělat na statku tak, jak to viděla u rodičů a druhá, přivdaná, to chtěla řídit zase podle sebe. Prostředí začalo být rizikové po příchodu Jandova bratra Kašpara, který se vrátil z nějakého důvodu domů na rodný statek a  pracoval jako čeledín. Ovzduší houstlo a hádky byly častější a ostřejší. Došlo i na vyhrožování uškrcením. No prostě bylo jen otázkou času, kdy to rupne. Proto František Janda dal svému bratrovi výpověď a v neděli 16. února 1913, dle pozdější výpovědi u soudu, mu Jandová „spakovala“ prádlo na chodbu. To Kašpara Jandu tak rozčílilo, že zdemoloval almaru, rozbil v kuchyni hrnce a dělal v celé usedlosti „paseku“. To bylo odpoledne. Co se dělo večer, či v noci, to se již nikdo nedoví. Výsledkem byla tragédie. O půlnoci pobodaná Marie Jandová utekla ke starostovi a jejího muže Františka našli oběšeného venku na zahradě. Kašpara sice četníci zatkli, ale soud mu nic neprokázal a byl propuštěn na svobodu. Nikdo ze tří účastněných nechtěl konkrétně mluvit a ten kdo si to všechno moc bral k srdci, ten se šel radši oběsit... Někdy je holt lepší rodinná tajemství nechat spát i před soudem, jak se říká, až za hrob, jinak bychom se možná „věšeli“ ve větším počtu...

Nejenom u Jandů byli lidé na sebe jak psi, ale také v místní putyce se sousedé rvali, když jim alkohol zatemnil mozek a oni si navzájem do očí něco „vyčetli“. V hospodě „U Koláře“ popíjeli 10. srpna dělníci Josef Metal a Alfréd Valeš. Při hádce a rvačce udeřil Metal pivní sklenicí Valeše do hlavy tak hodně, že dotyčný ztratil vědomí a poroučel se k zemi. Měl z toho otřes mozku a Metal „oplétačky“ se zákonem. Když vystřízlivěl, prý ho také bolela hlava. Ale ne z rány, ale z kořalky... Nic nového pod sluncem, i dnes se v restauracích s „létajícím“ půllitrem občas setkáme.