Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velké lásky na Klatovsku

14. 2. 2021

Velké lásky na Klatovsku

Nedaleko Klatov, cirka pět kilometrů, najdeme zámek Otín. Empírový zámek z roku 1810 v té době patřil pražskému advokátu Janu Měchurovi (1774 – 1852). Kromě syna Leopolda Eugena (1804 – 1870), jenž byl právníkem a hudebním skladatelem, měl dceru Teresii (1807 – 1860).

Od mala byla tělesně křehká a často nemocná. Přesto měla v sobě neobyčejně silnou duševní krásu. V pražském kulturním salónu svého otce se seznámila s mladým Františkem Palackým 1798 – 1876), který ji uchvátil svým učeným přehledem a on byl naopak unesen její ušlechtilou povahou. Jejich prvním styčným bodem byla hudba. Teresie byla výbornou harfenistkou. V té době byl Palacký rodinným archivářem Františka Josefa Šternberka a do vyšších společenských sfér ho uvedl jako svého chráněnce vážený „modrý abbé“, Josef Dobrovský. Několika hodinové debaty mladých lidí přerostly do vzájemné obliby a této situace si všiml rodinný doktor Jan Theobald Held. Ten mladému Palackému přál, neboť vytušil, že tato vznikající láska je ta pravá. Také věděl, že by Palacký sňatkem vyřešil svojí nedůstojnou finanční situaci a mohl naplno využít velkého potencionálu svých znalostí. Přesvědčil bohatého Měchuru, že jeho doopravdy nemocnou dceru může posílit a zachránit jen pravá láska. Když Měchura zjistil daný stav, dal svolení. Vždyť to byla jeho vymodlená holčička.  Životy Františka a Teresie splynuly 16. září 1827 v předslavském kostele sv. Jakuba. Ještě předtím, ale musel Palacký svému bohatému tchánovi slíbit změnu své víry, z protestantské na katolickou. Mezi Předslaví a Otínem se nachází lipová alej, kterou novomanželé projeli v kočáře cestou na slavnostní oběd na otínském zámku. Na tuto paměť je alej dodnes místními zvaná Palackého alejí.   Na zámek za svým bratrem a švagrem jezdili na letní pobyty. Sám Palacký si Otín oblíbil a v zahradním glorietu nerušeně pracoval na svých „Dějinách národa českého“. Měli spolu dvě děti. Syna Jana (1830 – 1908), ten bohužel neměl žádné své děti, a dceru Marii (1833 – 1891). Ta se v dospělosti stala manželkou Františka Ladislava Riegera, politika za stranu Staročeskou. V této mužské linii je dodnes zachován měchurovský a palackého gen.

 

Nedaleko Klatov, cca 3 km, tentokrát západním směrem najdeme zámek Bezděkov. Současný novogotický vzhled je z přelomu 19. století (1855 – 57), kdy se bezděkovské panství dostalo do vlastnictví posledních šlechtických pánů. Těmi byli rakouští baronové Korbové z Weidenheimu.

V předcházejícím 18. století vlastnil zámek od r. 1745 hrabě Šebestián František Künigel s manželkou Marií rozenou Černínovou. Z tohoto tyrolsko českého svazku se narodil Kašpar Heřman Künigel (1745 – 1824).  Oba, otec i syn byli členy české svobodné zednářské lóže, Kašpar dokonce byl jejím velmistrem. Založil též Ústav pro hluchoněmé, v pořadí pátý v Evropě. Ve svých 33. letech se oženil s Marií Teresií z Clamu, které bylo 25 let. Kašpar byl soudním radou u královského apelačního soudu. Miloval umění a hudbu a podporoval stavbu Nosticova divadla. Když bylo Nosticovo (Stavovské) divadlo v provozu, byl stálým návštěvníkem.  Svého času zde vystupovala proslulá kočovná Wahrova divadelní společnost. První herečkou byla Sofie Braunová (1750 – 1817) z bavorského Bayreuthu, jež se provdala za kolegu pražského herce Johanna Körnera (1741 – 1789) a měli spolu dvě děti. V tomto ansáblu (souboru) vystupoval občas mladý Christian Heinrich Spiess (1755 – 1799), rodák ze saského Freibergu, který se více věnoval dramaturgii her. Měl v sobě něco tajemného a byla jen otázka času, kdy mezi ním a půvabnou Sofií vznikla oboustranná náklonnost, která se později změnila v milenecký vztah. Sofie opustila svého manžela, ale nerozvedla se s ním, a proto po jeho smrti zdědila na Malé Straně hezký dům. V té době se Spiess seznámil (spřátelil) s hrabětem Kašparem, který se stal Spiessovým mecenášem. Ten ho na oplátku blíže seznámil se svojí milenkou Sofií a tady začal důvěrný pouto mezi hrabětem a herečkou. Ten se později v Bezděkově proměnil ve vášnivý intimní vztah. Ale to malinko předbíhám. Ještě předtím v Praze, v roce 1780, přednesl hrabě Künigel Spiessovi velkorysou nabídku, aby se stal na jeho zámku v Bezděkově hospodářským správcem. A k tomu veškeré financování jeho psaní divadelních her, později strašidelných krvavých románů. V tomto oboru se Spiess stal průkopníkem moderní evropské hororové literatury. A protože v té době byla Sofie Spiessovou milenkou, nabídl dlouhodobý pobyt i jí. Ze začátku bylo vše ideální a idylické. Velká láska mezi Christianem Spiessem a Sofií Körnerovou pokračovala a hraběti Kašparu Küniglovi a jeho manželce Marii Teresii se narodila dcera. Bohužel, nic netrvá věčně, tak i Sofiina láska vyměnila mužské partnery. Hrabě chytil se Sofií druhou mízu a Spiess se začal stranit společnosti. Ve svém samotářském světě, začal, i vinou svých románových představ, duševně vyšilovat. Ve světlých chvílích nacházel porozumění u nevěrou zlomené hraběnky a zde láska nechala volný průchod oboustrannému čistému citu.  Bohužel i tento úsek života skončil smrtí. V roce 1799 (3. srpna) ve svých 46. letech hraběnka Marie Teresie zemřela. Nešťastný 44letý Christian Spiess zešílel a za 14 dní žalem skonal. Oba byli pohřbeni na bezděkovském hřbitově a oba mají stejné, na hrubo otesané, žulové náhrobní kameny. Sice se uvádí, že hraběnka zemřela na břišní tyfus a Spiess se od ní nakazil, ale dá se věřit i verzi, která říká, že dlouhodobá negativní psychika zapříčinila smrtelnou nemoc. A co hrabě Kašpar a jeho milá Sofie? Ty se dva roky nato vzali a žili spolu až do její smrti v srpnu 1817…

 

Přímo v Klatovech se zrodil milostný příběh jednoho českého velikána. V roce 1812 bylo založeno městské gymnásium (povolené císařem Františkem I.). O výuku se starali mniši benediktinského řádu z pražských Emaus. Časem se pedagogický sbor doplňoval o světské profesory. Úplným českým a světských ústavem se gymnásium stalo v roce 1870. A v tomto přelomovém čase (1869 – 1872) zde studoval Emil Jakub Frída   (1853 – 1912).

Emil Frída byl drobný mladík, a když ho otec dovezl z nedalekých Domažlic na přijímací zkoušky, bylo mu krásných šestnáct let. Prožil zde tři roky mladého života, které ho zformovaly, a vše dovršil úspěšnou maturitou. Jeho klatovský pobyt je zmapovaný, takže jen připomenu, že nejprve bydlel v pronájmu u učitele Josefa Porta (Jarošova čp. 107/I.), dále u „studentské mámy Márinky“ Marie Podhůrské (Vančurova čp. 85/I.) a nakonec u Martínků (Komenského čp. 4/IV.). Jeho velkým přítelem nejen v Klatovech, ale i po celý další život, byl pozdější slavný lékař Josef Thomayer (1853 – 1927). „Pepík“ z chodského Trhanova podporoval Emila Frídu v psaní básniček, a stále ho nutil ke zlepšení jeho literární činnosti. Bez zásadní opory přítele by z Emila možná byl kněz, tak jak si to Emilův strýc přál. Také mu vymyslel básnický pseudonym – Jaroslav Vrchlický. Thomayer bydlel přes ulici na studentském bytě u Františka Junga (Jarošova 94/I.) který sbíral starožitnosti a jeho sbírka koupená městem vytvořila základ klatovského muzea. Vraťme se zpátky k Emilovi, ale budeme již psát o Jaroslavu Vrchlickém. Nejprve se zakoukal a platonicky zamiloval do Marie Hoffmannové, dcery perníkáře ve Zlatické ulici, ale ta měla oči pro někoho jiného (Františka Krátkého). Zklamání u něho vyvolalo nutnost přenést své emoce do veršů. Ty se zalíbily kamarádce Kateřině Martínkové z vedlejší Václavské ulice. Dlouhé měsíce se vyvíjel milostný a lásky plný vztah mezi nimi. Dá se říci, že Vrchlický prožil v Klatovech svoji první velkou čistou lásku. Možná by z toho bylo skutečné manželství, ale do vztahu vstoupila Kateřinina matka, která v chudém studentovi neviděla dobrou „partiji“. Pro svoji dceru, chtěla někoho staršího a finančně zajištěného. Z jejího pohledu se to dá pochopit, v tehdejší době to nebylo nic neobvyklého. Šestičlenná rodina nebyla bohatá, synům se platili studia a dcery se tudíž musely dobře vdát. Vrchlický byl z tohoto vývoje zklamaný, ale měl před maturitou, takže se paní matce podřídil. Ale hned jak maturitu udělal, odjel za strýcem na prázdniny do Ovčár u Kolína, kde se dával psychicky do pořádku. A vzápětí vstoupil do arcibiskupského semináře. Ještě štěstí, že se na scéně opět objevil Thomayer, který mu promluvil do duše a Vrchlický přestoupil na filozofickou fakultu pražské university. A stal se z něho velikán české literatury, několikrát nominovaný na Nobelovu cenu, a také císařem Františkem Josefem I. povýšený do panské jednoty. Jeho první láska Kateřina Martínková se nikdy nevdala a následovala svého otce za prací do Sušice, kde později jako stará panna zemřela (1910 v 58 letech). Jaroslavu Vrchlickému přeci jenom Osud dopřál poznat ještě jednu velkou lásku. Tou byla Žofie Rottová alias Sofie Podlipská (1833 – 1897). Ta byla o dvacet let starší a moudře předpokládala, že by jejich vztah nebyl šťastný. Přesto našla řešení. Nabídla Vrchlickému svojí dceru Ludmilu (*1861). Vše se srovnalo, ujasnilo a dohodlo a v roce 1889 byla svatba. Vrchlickému bylo 36 let a Ludmile 18 let.  Bohužel z tohoto manželství se narodily tři děti, ale jen dcera Milada byla vlastní. Další dcera Eva a syn Jaroslav se narodili z cizoložného prostředí.  Přesto je Vrchlický vychoval jako své vlastní děti. Jeho láska v jakékoliv podobě byla neomezená.

 

Další velká láska s přímou stopou, která nás zavede do Klatov, je spojena se jménem Kateřiny Otýlie Kolářové (1827 – 1859) a Bedřicha Smetany (1824 – 1884). Kateřina se narodila v Klatovech v Pražské ulici čp. 121/I. a byla výbornou klavíristkou. S milovaným Bedřichem hrávali na čtyři ruce. Smetana se narodil v Litomyšli v pivovaře, neboť jeho otec František byl zdejším sládkem. V sedmi letech se s rodiči přestěhoval do Jindřichova Hradce, kde si jeho otec pronajal místní pivovar. Zde se poprvé setkal s Kateřinou, coby děti. Smetana měl velké studijní problémy na několika gymnáziích, nakonec všeho nechal a věnoval se hudbě. Za plzeňského pobytu r. 1842 ve svých 18 letech se citově sblížil s 15letou Kateřinou. Také u Kolářových bydlel. Byla to oboustranně první velká životní láska, která jim vydržela bohužel až do předčasné Kateřininy smrti. Pro Smetanu byl úspěšný a rozhodující revoluční rok 1848. Veřejnost chtěla změny, a ty se nevyhnuly ani hudbě. Smetana si otevřel soukromou hudební školu a veřejnost v něm objevila nového začínajícího úspěšného hudebního skladatele. Další rok nato, se s Kateřinou vzali v pražském kostele u sv. Štěpána. Jejich manželství bylo nesmírně šťastné, neboť se vroucně milovali a navzájem podporovali v těžkých momentech. Ony citově těžké časy byly zapříčiněny úmrtím tří malých dcer: Bedřišky (1851 – 55), Gabriely (1852 – 54) a Kateřiny (1855 – 56). Dospělosti se dožila jen Žofie (1853 – 1902), později provdaná za lesníka Josefa Schwarze. V letech 1856 – 59 Smetana, i s rodinou, absolvoval švédské turné do Göteborgu. Zdejší podnebí Kateřině zdravotně nevyhovovalo, a tak Smetana svojí činnost ukončil. Bohužel nemoc již byla vážná a při zpáteční cestě v Drážďanech Kateřina tuberkulóze podlehla. Duševně utrápená po smrti svých tří malých holčiček, ve svém mladém věku 32 let. Bedřich Smetana ještě jednou poznal citový vztah, který vyústil v druhé manželství s 20letou Barborou Ferdinandovou, se kterou měl ještě další dvě dcery: Zdenku a Boženu. Šestnáctiletý věkový rozdíl a narůstající neshody, dovedly Barboru (ale i Smetanu) k rozhodnutí ukončit tento vztah. Smetana našel potřebný azyl u dcery Žofie a jejího muže v jabkenické myslivně nedaleko Mladé Boleslavi. Zde v klidu vzpomínal na milovanou Kateřinu. Bohužel se u něho projevila vážná nemoc, úplně ztratil sluch a několik málo týdnů po dosažení 60 let, v nepříčetném stavu, zemřel. Jeho dílo však žije dodnes a patří mezi to nejlepší, co česká vážná hudba dala celému světu.     

 

Na rozhraní Klatovska a Sušicka leží obec Hlavňovice s raně barokním zámkem spojený, více než 300 let, s hraběcím rodem Koců z Dobrše. Moc informací nemáme, ale víme o zámeckém pánovi Inocencu Antonínu Kocovi (1769 – 1835), kterému se zalíbila místní šumavská děva. Tou byla Teresie Chalupská, dcera chalupníka Václava Chalupského z vesničky Suché. Zdali jednal z čistých pohnutek zamilovanosti nebo kvůli oživení zastaralého rodového genu nevíme, ale je pravděpodobné, že si byl vědom obou pozic a přijal od Osudu příjemné s užitečným. V každém případě se v oné době jednalo o vztah stavovsky nerovný, o kterém se hodně, zejména ve šlechtických kruzích, hodně mluvilo. Manželství muselo být svým způsobem spokojené, neboť se narodilo pět dětí. Pan hrabě byl přibližně o 20 let starší a Teresie ho přežila o plných 32 let.

Na tento zapomenutý příběh lze navázat jiným příběhem, kde ovšem byla láska dominujícím a určujícím elementem. Tento životní román je popsán v knize Černá Káča od Františka Procházky. Jejími hlavními protagonisty byli kníže Gustav Joachim Lamberg (1812 – 1862) a prosté děvče Kateřina Hrádková (1824 – 1889), dcera žichovického šafáře. Jejich seznámení začalo na dožínkovém plese v Žichovicích na zámku v létě 1839 a mělo velké pokročování. Tím byl jeden podzimní lovecký ples na zámku v Žihobcích, kde láska propukla v erupci emocí. V té době bylo knížeti 27 let a Kateřině pouhých 15 let. Přesto se jim během následujících dvaceti let narodilo celkem deset dětí. Protože se kníže, coby nerozvážný 19letý mladík, zapletl do nepodařeného atentátu na budoucího císaře Ferdinanda I., musel nosit na krku zelenou šňůrku, jako připomenutí, že nebýt urozeného původu, tak by dostal trest smrti. Dále nesměl pobývat více nežli tři měsíce na jednou panství a také se nesměl oženit. Ze šnůrky se stal talisman, ze zákazu pobytu se stalo oblíbené hodinové přejíždění mezi Žihobcemi a Žichovicemi, neboť k žihobskému panství přikoupil panství rabské. Nakonec zákaz manželství byl pro něho opravdovým trestem. Zde pomohla císařovna „Sisi“ (Alžběta Bavorská choť císaře Františka Josefa I.). Tento dlouhodobý milostný románek ze Šumavy byl vděčným tématem různých posměšků a pomluv urozených šlechtických dam v celé monarchii. Mladá císařovna byla touto dlouhotrvající a ničím nezdolnou láskou fascinována a svého mladého manžela přesvědčila o nápravě. Tak se i stalo a trest byl zrušen. Jejich slavná svatba se konala ve strašínském kostele v lednu 1855 a posléze se narodilo jejich vytoužené desáté dítě, které již bylo manželské. Bohužel osud jim nedal mnoho času. Byli spolu 23 let, když kníže Gustav v necelých padesáti letech skonal. Jeho milovaná Kateřina ho přežila o 27 let a oba jsou dnes pohřbeni v rodinné hrobce v Nezamyslicích zase spolu. V naší době se v Žihobcích čas od času hraběnka Kateřina ukazuje. Ne jako duch, ale doopravdy živá. Supluje jí šarmantní Silvie Somasgutner.

 

V okolí Klatov se nacházejí vesnice Malá Víska (Maloveska ) a městys Chudenice. Co tento trojúhelník spojuje? Žena jménem Teresie Kličková (1832 - ). Narodila se v Chudenicích na zámku, kde byl její otec Martin Klička, jako vysloužilý voják, panským hajným. Odmala obdivovala panský život na zámku, a když byla větší, stala se u Černínů služebnou. Byla mladá, hezká a uměla koketovat, zejména s vojenskými důstojníky z klatovské posádky. Dokonce s jedním takovým otěhotněla. Svobodná máma v této době nebyla společensky žádoucí, tudíž její teta, Veronika Kličková, která bydlela ve Vančurově ulici čp. 57/I. našla řešení. V domě, kde bydlela, byla v patře krejčovská dílna mistra Krákory, kde jako krejčovský tovaryš šil vojenské uniformy Jan Dolejší. Jeho otec byl bohatším sedlákem v Malovesce čp. 9, a jeho měli již v postarším věku. Měl několik starších sourozenců, bratr Josef už přebral statek. Krejčí Jan nebyl ambiciosní, byl finančně zajištěný a neměl námitek vůči zklamané matce v očekávání. Více nežli láska, zde převládl soucit a dobré srdce. Bylo dohodnuto a byla svatba. Jan Dolejší si v lednu roku 1853 vzal Teresii Kličkovou. Bohužel už se pravdu nedovíme, zdali po svatbě a v dalších měsících byl tento vztah naplněný láskou. Spíše to byl začátek manželství, kde na jedné straně byl soucit a na straně druhé začínající vděk. Po narození nevlastního Pepíka přišla Teresie zanedlouho do dalšího těhotenského stavu a v květnu 1855 se narodila dcera Barbora. To už všichni žili v Malé Vísce a Teresie si přivydělávala šitím, jako všechny ženy v okolí u továrníka Dattelzweiga (náměstí čp. 152/I.). Zde se také pravé pravdy nedozvíme, zdali otcem byl Jan Dolejší, nebo opět nám neznámý oficín z nedalekých kasáren, který mohl Teresii různými sliby znovu poplést hlavu. Ať tak, či onak Barbora, zvaná Barunka, vyrostla v hezké děvče a po matce zdědila jednu povahovou vlastnost, měla ráda společnost. V Praze seznámila s Ladislavem Budečským – Zápotockým (1852 – 1916), který stál u zrodu sociálně demokratické strany v tehdejším Rakousku-Uhersku. Z tohoto manželství se v Zákolanech u Kladna narodil, kromě dalších čtyř dětí, Antonín Zápotocký (1884 – 1957), pozdější československý komunistický president.